Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Jeníčkovi

O Jeníčkovi

              

Žiju jako v pohádce,

v níž rodiče po hádce

vyhnali ven Jeníčka,

co byl trochu Mánička,

a on bloudí po lese,

zkouší, zdali najde se.

Šel asi moc do hloubky,

neb stojí u chaloupky,

která jako perník voní,

štěstí v něm jak zvonky zvoní,

klepe, nikdo neotvírá,

žaludek se hlady svírá,

tak s ostychem odloupnul

ze střechy si tašky půl,

žvýká, tichý jako zen,

brzy však byl prozrazen!

Baba zlá je na něj milá,

až si ho dost vykrmila,

na lopatu sedl jí

a i přitom pořád jí.

Cos v něm ale křičí: „Hochu!

Vzpamatuj se přeci trochu!“

Slyší to jen matně, zpola...

dělá však ze sebe vola

a před pecí dolů padá,

až ho z toho bolí záda.

Baba zlostí zuby skřípá

a pod vousy těžce sípá:

„Co furt padáš z lopaty?!“

„Tak si to zkus třeba ty!

Není to tak jednoduché!

Snad je to tím horkým vzduchem...“

Baba vřeští: „Ukážu ti!“

a na lep mu sedá s chutí.

On ji celkem bez nesnází

dovnitř i s lopatou hází.

Baba vzteky, horkem rudne,

jak jí život rychle chudne.

Chtěla tu být mnohem déle!

Posílá ho do prdele

a Jeníček nelení

a své tělo tulení

rozvlní a mizí v lese,

rozrušením se tam třese

a pak, zbaven okovů,

míří přímo k domovu.

Doma jej však nevítají,

doufali, že už je v háji,

tak mu řekli: „Nevíš ani

jaký je to k uzoufání

děs být tvými rodiči,

tak už táhni do piči!“

                

                 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář