Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čtyři slunce (Vypsaná fixa)

15. 3. 2012

Čtyři slunce

 

Čtyři slunce svítěj pro radost,

vlnovka se zvedne, když má dost.

Čtyři slunce svítěj,

lidem pod nima není zima,

jsi jako malý dítě

a můžeš začít zase znova.

        

Já vím – někdy to nejde,

já vím – všechno to přejde.

          

Čtyři slunce svítěj pro radost,

přejdu řeku, vede přes ni most.

Čtyři slunce svítěj,

lidem pod nima není zima,

jsi jako malý dítě

a můžeš začít zase znova.

         

Já vím – někdy to nejde,

já vím – všechno to přejde.

          

Čtyři slunce svítěj pro radost,

vlnovka se zvedne, když máš dost.

Čtyři slunce svítěj,

lidem pod nima není zima,

jsi jako malý dítě

a můžeš začít zase znova.

           

Já vím – někdy to nejde,

já vím – všechno to přejde.

              

Čtyři slunce svítěj pro radost,

vlnovka se zvedne, když máš dost.

       

(Vypsaná fixa: Čtyři slunce, 2012, text Márdi)

         

     Celé komorní album, které vybočuje tím, že je psáno pro (stejnojmenný) film, ale i svým textovým obsahem, jež je jakýmsi pozastavením (viz píseň Benzínka, starší kousek, který se prý na předchozí alba příliš „nehodil“), je pozoruhodným tvůrčím kouskem dnes už vyzrálého a nápaditého textaře. Váhal jsem mezi pozastavením se nad Fogiho mantrou a Čtyřmi slunci, protože oba texty mají své půvaby. Čtyři slunce ale vysílají natolik zajímavé poselství, že se nesluší je opominout.

     Píseň je po hudební stránce přímo orgií pohody. A jak je tomu po stránce textové? Inu – k pohodě je třeba se dopracovat, poprat se s okolnostmi, nenechat se semlít, je třeba si ji vybojovat – jinak si jí člověk snad ani nemůže vážit, i kdyby ji měl (a v tomto případě zřejmě stejně jen na krátkou chvíli). A tak i tento text je trochu o prohře – o tom momentu těsně po ní, o odvaze k dalšímu boji, ale i o jistotě budoucí pohody, protože si ji autor umí vytvořit – a v duchu sympatického autorova přesvědčení, že když to dokáže on, tak i kdokoli jiný, dává prostý návod ve smyslu „dělejte to nějak takhle a ono to vyjde“. (Opačným způsobem pak postupuje v písni Bibi Balderis, kde říká „dělejte to nějak takhle a dopadnete jako Bibi“, tedy špatně; čili tam zase jakkoli jinak je lépe, než jak to dělá Bibi.)   

     Pojďme se věnovat Čtyřem sluncím. Už jen název nutí k přesunu do světa fantazie: těžko si bez ní představit realitu čtyř sluncí. Ovšem samotná ta představa je zajímavá. Opustíme-li totiž rovinu fantazie, dostaneme se k prostému zjištění, že ani naše štěstí nezávisí na „jediném slunci“, na jediné věci. Je jich víc. Mělo by jich být víc! Podle autora jsou optimální čtyři – a ano, je to výrazně víc a výrazně lepší než jedno. A domýšlíme-li pak i roviny básnické, kde slunce obvykle představuje nositele něčeho kladného, příjemného, je třeba i onou „příčinou štěstí“, je představa o to hezčí. Koneckonců „svítěj pro radost“, že:

         

Čtyři slunce svítěj pro radost,

vlnovka se zvedne, když má dost.

            

     Zajímavým slovem, které pojmenovává skutečnost, je zde „vlnovka“. Vnímám ji jako jakési přirozené plynutí reality, kdy je to chvíli dobré (pomyslný vrchol), chvíli ne (dno). Ale život plyne v čase a ty špatné chvíle pominou a nastanou jiné, kdy je na nás, budou-li lepší. A je-li čas žití skutečně vlnovka, pak po dosažení dna, tedy ve chvíli, kdy „má dost“, se prostě „zvedne“. Zajímavá myšlenka…

    

Čtyři slunce svítěj,

lidem pod nima není zima,

jsi jako malý dítě

a můžeš začít zase znova.

         

     Základní motiv se vrací v dalších verších jako znak toho, že všechno toto se odehrává pod plnou „palbou“ světla čtyř sluncí (snad tedy vrcholu optimismu) a že se to děje právě ve vztahu k lidem, kteří jsou „pod nima“. Sympatické je také negativní vymezení příjemných pocitů ve chvíli, kdy autor neguje ony negativní („není zima“).

     Psal jsem o oněch chvílích po prohře, že onu pohodu, která může následovat tím, že se ji budeme pokoušet vytvořit, je třeba si vybojovat. K tomuto zřejmě směřují i další verše, neboť po chvíli prohry „jsi jako malý dítě“, tedy jako bys nic neměl, nic neuměl, všechno ztratil, přesto ovšem máš životní zkušenosti a s novým elánem „můžeš začít zase znova“.

     Autor ovšem vyjadřuje následujícími verši plné pochopení pocitů po prohře, kdy se těžko hledá cesta z negace… autor je však „výš“, je už za tímto bodem, ví o něm, ale současně i ví, jak ho překonat (dokázal to tím, že sestavil takovýto text, avšak především zřejmě nějakou životní zkušeností, protože text samotný bez prožitku zkušenosti, o které vypovídá, je nevěrohodný):

 

Já vím – někdy to nejde,

já vím – všechno to přejde.

 

     Zajímavé v tomto spojení je pak i slůvko „někdy“: to, že to „nejde“, je životní zkušenost. Slůvko „někdy“ ji ovšem rozšiřuje, neboť pocit, že něco „nejde“, známe všichni, ovšem oním „někdy“ se ona nemožnost roztříští – je pak jen jednou z mnoha, kdy něco jde, něco nejde. Přestanou tedy existovat ony pouze negativní zkušenosti (protože existují i ty, které jsou pozitivní). A to je cenné poselství.

     I druhý verš začíná autorovým pochopením, vcítěním se: „Já vím“. Je to sympatické, sbližuje to, vzbuzuje důvěru (a u tohoto typu textu – tedy s takovýmto poselstvím – je třeba plné důvěry; mou si získal už dávno). Oním „všechno to přejde“ odpovídá na dvě roviny: jednak na ono „nejde“ předchozího sdělení, jednak na všechny ty negativní emoce a pocity promarněné energie z předešlého pokusu. Chce to čas – a „všechno to přejde“. Koneckonců: teprve oním bojem o pohodu získáváme sílu a zkušenosti do dalších bojů, aby byly úspěšnější.  

 

Čtyři slunce svítěj pro radost,

přejdu řeku, vede přes ni most.

 

     Obměnou v těchto verších je vyjádření „přejdu řeku, vede přes ni most“. Je-li třeba dostat se přes „řeku“ (tedy přes nějaký závažný problém), kde nás může strhnout její proud, kde tedy nemůžeme ani ovlivnit svou vlastní silou to, co s námi bude, pak je prostá rada ohledně nalezení mostu velmi jednoduchá, ale současně velmi efektivní. A ona pohoda tak bude nastolena:

Čtyři slunce svítěj,

lidem pod nima není zima,

jsi jako malý dítě

a můžeš začít zase znova.

         

Já vím – někdy to nejde,

já vím – všechno to přejde.

 

     Celý text pak zopakuje to, na čem staví: onu pohodu, kterou vytváří hudbou i textem. Je zde ovšem ještě jedno důležité poselství, které nechci opominout, protože je jedním z důvodů, proč se mi chtělo se nad tímto textem pozastavit, a to tento verš, který je pro svou důležitost zopakován i na konci:

            

vlnovka se zvedne, když máš dost.

    

     Autor v něm totiž prostou obměnou z třetí osoby („má“) na druhou („máš“) docílil zajímavého efektu, ke kterému možná směřoval celý text: něco v tom smyslu, že každý má naloženo jen to, co unese. Je to tedy dost odvážná hypotéza (podobnou myšlenku razí kupříkladu i křesťanství), protože vzbuzuje obavy z toho, že možná uneseme podstatně více, ale současně bychom to neradi zjistili na vlastní kůži…

     Přesto ovšem víra v to, že ona „vlnovka“ se „zvedne“ ve chvíli, kdy už prostě víc neuneseme, je velmi uklidňující. 

 

 

 

          

 

 

 

 

              

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář