Jdi na obsah Jdi na menu
 


Iluze (Vypsaná fixa)

31. 3. 2011

Iluze

                      

Výlet do oblasti deja vu

se nepoved

je tady pěkná zima

že se úplně klepou ruce

škoda

že ti to nemůžu poslat

výlet do oblasti deja vu

dlouhý ticho

střídají cizí hlasy

minuta to je několik dní

v krajině

na poušti

zakřičím a vytáhnu prameny

zakřičím a vytáhnu prameny

         

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

pověsíme na svý rty iluzi

třeba se otočí silueta beduína

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

jak ji vítr roztrhá

          

u východu z oblasti deja vu

stojí moje mexičanka

řeknu jenom hele pustíš mě

odpoví mi

no nikdy jsem tě nedržela

u východu z oblasti deja vu

škoda

že ti to nemůžu poslat

taky tě to roztrhá

naděje umírá poslední

ale umírá

          

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

pověsíme na svý rty iluzi

třeba se otočí silueta beduína

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

jak ji vítr roztrhá

     

        

(text Márdi; album Krása nesmírná, 2005)

           

     Pojďme se podívat na prostor, který nám tento text vymezuje. Budeme překvapeni, nakolik je komorní a současně přesahující sebe sama; hledající, nadějeplný i deziluzivní, jinými slovy velmi živý.

     Volný verš, porušování sylabotónické struktury a téměř žádná snaha o rým je v písňovém textu prakticky ojedinělá, ovšem v tomto případě velmi prospěšná: podařilo se připravit obsahově nevídaně bohatý text, který pracuje v několika rovinách. Zkusme poodhalit některé z nich. (Respektuji autorovo rozhodnutí ohledně volby malých písmen v celém textu i volby nespisovných tvarů, které z textu dělají ještě živější záležitost.)   

     První sloka nás uvádí do prostoru, v němž už autor byl, tedy „oblast deja vu“. Ovšem oproti oné důvěrné známosti tohoto prostoru (dá se předpokládat, že zde bylo autorovi příjemně) se zde objevují prvky, které narušují celkovou pozitivní atmosféru – a které prostupují celým textem. Ten je pak vlastně jakousi reflexí těchto dojmů neboli toho, co nastane, když se něco, na co se sázelo, nepovede. A to známe vlastně všichni, že.

            

Výlet do oblasti deja vu

se nepoved

je tady pěkná zima

že se úplně klepou ruce

škoda

že ti to nemůžu poslat

          

     V prvním verši slovem „výlet“ zahájíme s autorem cestu, resp. jsme rovnou přeneseni do výše zmíněné „oblasti“, prostoru známého, a přece ne tak docela: hned druhý verš neguje obsah verše prvního, neboť onen výlet „se nepoved“; třetí verš podbarvuje onen dojem smyslově: „je tady pěkná zima“, přičemž příslovečné určení „tady“ posluchače nenechává na pochybách, o čem že se to hovoří. Čtvrtý verš pak dokresluje třetí fyzickým projevem onoho pocitu zimy: „že se úplně klepou ruce“.

     Pátým veršem ovšem nastává určitý zlom, který je poměrně zásadní: přestává být možné autorovy dojmy sdílet s druhými, resp. s tím, pro koho je text určen (tedy pro čtenáře/posluchače; avšak přesto autor pokračuje). To je vcelku překvapivý obrat, kterých se zde nadějeme více; dává to textu záhadný nádech a nutí přemýšlet: v čem to může být autor natolik sám? Avšak ze zjevné autorovy snahy pokračovat v textu dál je patrné, že sám se může cítit, ovšem přesto chce být alespoň pochopen, když už ne zbaven samoty… Vyjadřuje to celé vcelku lakonicky: „škoda“ je citoslovce naznačující lítost, která je verbalizovaná a konkretizovaná v dalším verši slovy: „že ti to nemůžu poslat“. A pokračuje dále:

          

výlet do oblasti deja vu

dlouhý ticho

střídají cizí hlasy

          

     Už víme, že díky onomu nepovedenému výletu je autor osamělý na určitém místě (nemyslím si, že to nutně musí být konkrétní lokace; ostatně mohlo by to být třeba i „místo“ stavu změněného vědomí, tedy po užití nějakých legálních, pololegálních či nelegálních drog…). Do hry vstupuje další smyslový prvek, tedy zvuk, resp. jeho absence: „dlouhý ticho“, která je střídána „hlasy“. Ty jsou ovšem „cizí“, autor je nepoznává, není na ně zvyklý, vytvářejí nepříjemnou atmosféru, která náhle vystupuje z pouhé lokace do časového rozměru:

         

minuta to je několik dní

v krajině

na poušti

zakřičím a vytáhnu prameny

zakřičím a vytáhnu prameny

          

     Faktické plynutí času je zde irelevantní, nezáleží na něm; a jestli, tak jen pro porovnání, pro vytvoření představy: „minuta“ jako časový údaj reality zde „je několik dní“; ne snad že by se čas zastavil, ale stává se neměřitelným, subjektivně vnímaným. Příslovečné určení „v krajině“ upřesněné v dalším verši slovy „na poušti“ opět odkazuje na „výlet do oblasti deja vu“, na ústřední místo „děje“ tohoto textu. Slovy „na poušti“ ovšem získává tolik potřebnou konkretizaci, jisté uchopitelné atributy: poušť si představit umíme. Přestože tato metafora není nejoriginálnější, sem se hodí, koresponduje s vyzněním celého textu. Současně však umožňuje zajít ještě dále, neboť již dalším veršem se staneme svědky dalšího nevídaného zvratu: autorovy akce. Ono popisovat nějaký stav věcí je jedna věc, ovšem udělat něco proto, aby to bylo jinak, je již něco, co vytváří zajímavé napětí. Tento dějotvorný krok je vyjádřen slovy: „zakřičím a vytáhnu prameny“ (a důležitost tohoto kroku je umocněna zopakováním těchto slov). Nespokojenost z nesnadno popsatelných dojmů vyústí v reakci, která je více než pochopitelná: v křik. Současně ovšem přeroste v čin, a to čin takřka kouzelnický, kdy silou svého nitra autor dokáže z pouště „vytáhnout prameny“; de facto je zde popsána geneze tohoto textu. Doposud statický text se nyní dává do pohybu. Pohyb pak přechází do refrénu:

                  

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

         

     Květnaté vyjádření bezmocnosti slov… Dochází zde k rozšíření o další rozměr: z původní první osoby jednotného čísla (promluva „za jedince“) se stává promluva „za mnohé“, a to jednoduchým užitím první osoby plurálu. Tímto krokem umožní autor čtenáři/posluchači snazší identifikaci s řečeným, snazší prožití vyprávěného. Neboť v tuto chvíli jsme to my všichni, kdo „pověsí na svý rty iluzi“, stvoří nějakou promluvu, a protože vyřčené již nelze vzít zpět (a ani to zde není cílem), už se za ní jen „budeme dívat“. Její osud je ovšem již zpečetěn… avšak stále je tu jistá naděje:

              

pověsíme na svý rty iluzi

třeba se otočí silueta beduína

             

     Ta spočívá ve slůvku „třeba“, které naznačuje, že by se možná mohlo něco stát. V tomto případě, vzpomeneme-li, že jsme na poušti, je nositelem této naděje její obyvatel – beduín. Siluetu vidíme… a všimne-li si nás, rázem přestaneme být sami, získáme spojence. A ve dvou se to lépe táhne… Avšak tyto naděje se neplní:

                   

pověsíme na svý rty iluzi

a pak se za ní budeme dívat

jak ji vítr roztrhá

                    

     Naši iluzi, sen o naději, potkává tvrdý osud: je zničena okolnostmi, okolním světem. A my jsme pouze bezmocní sledovatelé, nemáme možnost tuto iluzi jakkoli ochránit.

     Aby toho ovšem nebylo málo, v rychlém sledu po sobě destrukce zasahuje i zbytek světa vytvořeného tímto textem (tedy vlastně také jakési iluze):

              

u východu z oblasti deja vu

stojí moje mexičanka

řeknu jenom hele pustíš mě

odpoví mi

no nikdy jsem tě nedržela

                

     Autor stojí u východu z nám známého prostoru; setkává se zde s jemu blízkou osobou (povšimněte si i nádechu exotiky, cizokrajnosti: „Mexičanka“), ke které vysílá prosbu: „hele pustíš mě“; veškeré citové záležitosti jsou zde zestručněny, zúženy slovy „řeknu jenom“ – o citech ovšem hovoří ono ještě lapidárnější „moje“.

     Dalším veršem se text rozevírá o něco docela nového: o promluvu druhého člověka, zde dokonce o slova někoho, na kom autorovi záleží, koho má rád. A ta slova jsou naprosto úžasná: utvrzují ve svobodě, kterou autor má a vždycky měl; přiznejme si, že svoboda není ani v dnešní době něco tak docela samozřejmého, dokonce ani (zejména) ve vztazích ne. Ale nechci se zde pouštět do úvah o tomto tématu, není to ani v intencích tohoto textu – o to zde prostě tolik nejde... „no nikdy jsem tě nedržela“ je prostě promluva, která dává prostor k samostatnému rozhodnutí. Není to ovšem rozhodnutí jednoduché – to, co se děje, je ještě umocněno zopakováním místa, kde se to děje, i politováním, že je to prakticky nesdělitelné. Viz další tři verše:

  

u východu z oblasti deja vu

škoda

že ti to nemůžu poslat

taky tě to roztrhá

naděje umírá poslední

ale umírá

         

     A v posledních třech verších se destrukce obrací proti autorovi; ten ji ovšem užitím druhé osoby nechá obrátit proti čtenáři/posluchači, čímž v něm docílí podobného pocitu deziluze, zklamání, ztráty. A aby to bylo zcela zřejmé, přidá takové to uklidňující „naděje umírá poslední“, k čemuž ovšem připojí už ne tak zcela zjevný závěr, jenž ovšem z řečeného vyplývá: „ale umírá“. Destrukce je završena. Zopakuje se refrén, jenž nám jen připomene, že východisko, které vypadá alespoň trochu nadějně, je také zničeno. Nová, konstruktivní cesta nalezena není; možná proto, že prostě není, možná takto rozehranou hru vyhrát nelze. Někdy to tak v životě holt je…

 

       

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář