Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kaluž (Jiří Schmitzer)

7. 11. 2009

Jiří Schmitzer

Kaluž

    

A je mi dvacet let a já

už se ke kaluži loudám

a hned mě napadá,
že těch mých dvacet let,
kdy já jsem se ke kaluži blížil,
má kaluž nerada – HEJ !
    
A je mi třicet let a já
už se tou kaluží brouzdám

a hned mě napadá,
že těch mých třicet let,
co já už jsem do kaluže vstoupil,
je pryč jak nálada – HEJ !
    
A je mi čtyřicet a já

už si do kaluže sedám        

a hned mě napadá,
že těch mých čtyřicet,
co já je teď tady v louži hledám,
je stejně záhada – HEJ !
    
A je mi padesát a já

už se do kaluže skládám,

kdy už mě pohltí,
je mi těch padesát,
a já jenom klidně v duchu hádám,
kolik mám do smrti - HEJ !
    
Teče voda, teče strání
a suchý list plave na ní,
teče voda, teče strání,
sám sebe se ptám,
jak ta voda strání pádí,
nezastaví ji sto kádí
a ten list, co plave na ní,
nejsem-li já sám – HEJ !
               

(Jiří Schmitzer: Bouda, 2003)

           

     Podívejme se nejprve na formální stránku výstavby textu, tedy na uspořádání jednotlivých slok a veršů: Čtyři sloky mají stavbu velmi podobnou (s obměnou významovou, nikoli formální) – počáteční „A“, dojem z dovršeného počtu let a motiv kaluže (poodhalíme později), pátá sloka se nápadně odlišuje zejména po stránce formální (má víc veršů, je jinak rýmovaná, více prosazuje trochej než jamb) – významově naopak spojuje předchozí sloky, sceluje dojem z textu. Scelující dojem (i některé další funkce) má rovněž citoslovce „hej“ objevující se na konci každé sloky (k jeho významu se dostaneme také později). Přikročme tedy směle k významové stránce!

     Rozbor prvních čtyř slok bude mít podobné kroky (formálně jsou takřka stejné, jak bylo naznačeno výše). Pátou (poslední) sloku si necháme – jak jinak – na konec.

    

     První sloka (podobně jako další dvě) má první a třetí verš vystavěný stejně. Opakováním tohoto způsobu vyjádření dosahuje autor dojmu „důvěrnosti“, lépe „známosti“ promluvy, snazší orientace v řečeném (přeci jenom – východisko svých myšlenek zopakuje autor třikrát, resp. čtyřikrát). Pojďme se tedy podívat, co je řečeno.

    

A je mi dvacet let a já

už se ke kaluži loudám

a hned mě napadá,      

    

     Počáteční „A“ ve všech čtyřech slokách hraje spíše roli částice než spojky. Také má nepochybně význam v hudební stránce textu, ale o tu teď nejde. V první části sdělení je ihned po částici „a“ informace o věku (text je psaný z pohledu „první osoby“). První sloka je projekcí dvacetiletého, druhá třicetiletého, třetí čtyřicetiletého a čtvrtá padesátiletého muže. O nižším věku zde není řeč, o vyšším také ne – i to má svůj význam vyplývající z kontextu: jedná se o pocity člověka dospělého, člověka v „produktivním“ věku, od kterého se čekají (lépe: by se mohly čekat) jeho nejlepší životní výkony (resp. dříve ani později – ať už by to mohlo být vnímáno jakkoli „drsně“ či cynicky – už bychom se jich zřejmě nedočkali: viz motiv smrti ve čtvrté sloce) a bilancování takovéhoto člověka v důsledku konfrontace s částí dějin a času, do kterého náleží. Oč je to bilancování málomluvné a na první pohled zjednodušující, o to hlubší má význam. Věřím, že k němu dojdeme.

     Druhou částí prvního verše (i v následujících třech slokách) je vždy „a já“. Naznačuje konfrontaci řečeného s osobností autorovou (byťže jde o konfrontaci s vlastní promluvou), současně je vymezením osobnosti („já“) vůči okolí, což je pro zralou osobnost nezbytné. Vcelku pak vyzní první verš všech čtyř slok jako bilancování, snad i trochu překvapené tím, jak rychle život plyne, jak rychle se člověku stane, že už mu je padesát… Rychle a snadno jako lze vyslovit „a je mi padesát“ poté, co před chviličkou zazněl věk o desítku let nižší.

     Druhý verš nastoluje motiv, kolem kterého se bude točit zbytek celého textu, motiv, který je natolik významný, že jej autor uvedl jako ústřední, motiv nosný pro celý text a motiv, který obstojí i pod drobnohledem posluchačů/čtenářů, tedy motiv, který musí být nosný, jinak by se text stal nevěrohodným. Je ovšem opravdu motiv „kaluže“ tak zajímavý? A co si lze pod tímto metaforickým připodobněním představit? Pojďme se na něj podívat podrobněji. Při bližším čtení druhých veršů všech čtyř slok zabývajících se věkem (a jedná se o časovou posloupnost: 20, 30, 40 a 50 let) můžeme číst následující: už se ke kaluži loudám / už se tou kaluží brouzdám / už si do kaluže sedám / už se do kaluže skládám. S „kaluží“ má tedy autor co do činění v každém věku, nejprve se k ní blíží („se ke kaluži loudám“), potom je v ní lehce omočen, je „v ní“ („se tou kaluží brouzdám“), dále se do ní zčásti noří („si do kaluže sedám“), až skončí v ní zcela ponořený („se do kaluže skládám“), omočený ze všech stran.

     Snad nejjednodušší by bylo odhalit „kaluž“ jako symbol stáří, případně snad i smrti – napovídal by tomu i „vztah“ kaluže k mládí („má kaluž nerada“ v šestém verši první sloky), ale zdá se mi to příliš zjednodušující. Tento motiv totiž obsahuje daleko víc, než je patrné: obecně kaluž je něco stojatého (nehybného) – tedy (voda) bez života, ale současně špinavého, mělkého, zrcadlícího svět kolem, záludného (opravdovou hloubku zjistíme, až když do ní šlápneme či vjedeme), běžného (tedy ne vzácného)… Něco z toho zde popsaného by symboliku stáří podporovalo, něco by odkazovalo ještě trochu jinam. A všimněme si navíc i kontrastu, kterého autor dociluje využitím motivu vody v těchto slokách a v poslední sloce: voda tam rozhodně stojatá není.

     Možná by tedy bylo na místě uvažovat o symbolice kaluže i jako o jisté všednosti života (a voda v poslední sloce jako život sám – dravá a nespoutaná, strhávající vše s sebou). Ona všednost života, jeho obyčejná špinavost (v nepejorativním slova smyslu) se svým způsobem smrti dost blíží: rutinní úkony, šedá realita všedního dne beze změn (stojatost kaluže), automatizovaný život uspořádaný v rituálech, život, po kterém pozůstalým zbudou mlhavé vzpomínky… – tomuto pojetí napovídá i zvyšovaný věk autora: v mládí člověk má pocit, že žít v oné „kaluži“ přeci nemůže (umí se jí zasmát, umí mu být protivná, snad i odporná), ale s přibývajícím věkem je stále patrnější, že v ní skončí, snad protože člověk prostě nevydrží stále se dravě pídit po změnách a po vzrušení ze života, snad že ztrácí odvahu (ono „mládí“)…

     Když autor vidí tuto kaluž v oněch dvaceti, nezbude než napsat třetí verš „a hned mě napadá“ a pokračovat verši dalšími:

    

že těch mých dvacet let,
kdy já jsem se ke kaluži blížil,
má kaluž nerada – HEJ !

          

     K oné symbolické kaluži se autor chtě nechtě blíží oněmi dvaceti lety. Minulý čas slovesa blížit ukazuje, že děj je ukončen, že už autor zkrátka je blízko. A v souladu s výše rozvedenou symbolikou kaluže je zde metaforicky naznačen „vztah“: kaluž jakoby oněmi „dvaceti lety“ není nadšená, dokonce je „má nerada“. Teprve od dvaceti let výše na autora kaluž hledí shovívavě, protože autor až od oněch dvaceti let začíná „mít rozum“ a už proti ní nebojuje (lépe: bojuje čím dál méně, až v padesáti přestane zcela).

     Není zde patrné, že by autor byl snad zbabělý: opak je pravdou, autor je velký bojovník, je „skolen“ až v padesáti (přiznejme si, že jsou mezi námi tací, které „kaluž“ skolila mnohem dříve).

     Zajímavým prvkem je zde (a pak průběžně v celém textu) i citoslovce „hej“, které je na čtenáře/posluchače doslova „vykřičeno“ (viz vykřičník za ním). Kromě jakési scelující funkce popsané výše má rovněž (především) funkci výzvy. Autor nabádá posluchače, aby „naskočili“ na jeho „vlnu“, nechali se vést uhrančivou melodií a tím zásadněji pochopili text, celou promluvu ve všech obrovských souvislostech života a smrti po něm. Tento text je totiž (podobně jako u všech mnou dosud rozebíraných textů) bez své hudby pouze neúplným sdělením, které hudba výrazně dokresluje. Je totiž úžasný zážitek se s autorem „svézt“, být chvíli v jeho myšlenkovém a citovém světě; proto je zde důležitá autorova hudba a autorův sebevědomý, nezaměnitelný hlas, který si umí ze sebe dělat legraci, ale přesto vyznít profesionálně (v tom smyslu, že plně ovládá svůj hlasový fond a dokáže jím zapůsobit přesně tak, aby udělal obrovský dojem a zaujal).

     

     Ve druhé sloce je autorovi třicet let a „už se tou kaluží brouzdá“ (zatímco v první sloce se k ní blížil), přičemž jej „hned napadá“:

    

že těch mých třicet let,
co já už jsem do kaluže vstoupil,
je pryč jak nálada – HEJ !

    

     První zásadní rozdíl je v poměru ke kaluži: už není jen blízko, už do ní vstoupil. Dojmu prchavosti let, resp. času vůbec, dociluje autor přirovnáním třiceti let k „náladě“: nálada trvá obvykle jen poměrně krátkou dobu, kolísá, mizí: zde jakoby tím „zmizelo“ celých třicet let života. Hej!, chce se mi dodat spolu s autorem.

    

     Třetí sloka zastihne autora sedajícího si do kaluže, kterak ho při té příležitosti „hned napadá“:

    

že těch mých čtyřicet,
co já je teď tady v louži hledám,
je stejně záhada – HEJ !

    

     Ze čtvrtého verše vymizí „let“ objevující se v první i druhé sloce, zde kvůli počtu slabik (šest). I tak je ovšem sdělení rovnocenné, opět podtrženo přívlastkem postupně rozvíjejícím „těch mých“.

     Pátý verš je zajímavý jakoby redundantním užitím zájmena „já“, ale toto užití vlastně spíše podtrhuje dojem osobní zpovědi, osobní angažovanosti na sdělované myšlence (krom toho také slouží k slabičné plnosti verše). Důmyslné je také užití příslovečných určení vymezujících čas a prostor: „teď“, „tady“. Jakoby nás znovu uvádějí do situace, připomínají, že se jedná o stále stejnou kaluž (třebaže je zde pojmenovaná synonymem: „louže“) a dají nám tím pocit bezpečí, že víme, o čem autor mluví. Současně zde autor užil hned druhé příslovečné určení místa, totiž po „tady“ ještě  „v louži“; upřesnil tím, co slovem „tady“ myslel, opět ubezpečil, že stále hovoří o oné kaluži. Posledním slovem pátého verše je „hledám“; hledání je proces, živý, vyžadující činnost, námahu – ale výsledek této činnosti, ona zvláštní prázdnota, „je stejně záhada“…

    

     Čtvrtá sloka se liší od předchozích (krom jiného) už výměnou posledního slova ve třetím verši (do této sloky zde bylo „napadá“):

    

A je mi padesát a já

už se do kaluže skládám,

kdy už mě pohltí,
    

     Obměna posledního slova ve třetím verši umožnila rým se „smrti“, ale hlavně zaktivizovala samotnou „kaluž“: do té se nyní (tedy v tomto věku) autor již skládá a jej nyní (lépe: každou chvíli – je zde vlastně vyjádřeno jakési očekávání, že „už“ se to stane) kaluž „pohltí“.

    

je mi těch padesát,
a já jenom klidně v duchu hádám,
kolik mám do smrti - HEJ !

    

     Čtvrtý verš je také do jisté míry odlišný od čtvrtých veršů první až třetí sloky: už zde není řečeno „těch mých“ (dvacet, třicet, čtyřicet), ale pouze „těch“ padesát. Jako by k autorovi tento věk nějak nepříslušel, jako by snad ani nečekal, že se jej dožije: nepřivlastňuje si je zájmenem „můj“ v příslušném tvaru… Padesát je tedy jakoby překvapivě veliká číslice, jakýsi autorův mentální mezník, po němž (dle autora) musí následovat už jen smrt, nebo život smrti velmi podobný (čili už není o co stát).

     V souladu s tím pak autor „jenom klidně v duchu hádá, kolik má do smrti“.

             

     Tím by mohl celý text skončit. Byl by to konec vcelku smutný, ale logicky (v logických intencích autorových) zřejmě správný. Text tím ovšem nekončí, což je velice dobře. Jeho pokračování nabídne totiž trochu jiný úhel pohledu, snad i určitý nadhled.

            

     Pojďme se tedy podívat na poslední, pátou sloku!        

      

Teče voda, teče strání
a suchý list plave na ní,
teče voda, teče strání,
sám sebe se ptám,
jak ta voda strání pádí,
nezastaví ji sto kádí
a ten list, co plave na ní,
nejsem-li já sám – HEJ !
    

     Zajímavého efektu spádu textu (v souladu s užitým motivem „pádící“ vody) dociluje autor opakováním slov, slovních spojení („teče“, „strání“, „plave na ní“).

     Ostrého kontrastu mezi prvními čtyřmi slokami a touto dociluje autor užití motivu vody, ovšem v tomto případě zcela protikladného druhu než je „kaluž“ (tedy voda stojatá): v páté sloce ji střídá voda tekoucí ze stráně, voda dravá, která „pádí“, strhávajíc s sebou (nejen) listy; voda, kterou nezastaví „sto kádí“; živelný proud, který sám o sobě je vyjádřením síly, dravosti, mládí, resp. života…

     V kontrastu zase s „živou“ vodou pádící ze stráně je „suchý list“, který na ní plave a který     v autorovi evokuje otázku (pokládanou primárně sobě samému: „sám sebe se ptám“), zda to není (metaforicky) on sám: jen suchá (tedy kdysi živá) součást přírody, kterou už strom odvrhl a která je stržena proudem, aniž by jakkoli mohla ovlivnit směr, rychlost, vzdálenost a vlastně i cokoli jiného. Má jedinou jistotu, že dokud je suchý, bude plavat. Až zvlhne, pohltí ho hlubina a na dně (v hrobě?) zetleje.

     Jak spolu souvisejí ony čtyři sloky a tato poslední? Právě díky spojujícímu motivu vody bychom se mohli zamýšlet, zda nám autor neukazuje také určité možnosti, jak pojímat život, možnosti tedy alespoň pro něj zajímavé: buďto voda stojatá, nebo voda pádící. A jestli se v padesáti (nebo přinejhorším i dřív) budete cítit jako suchý list, nejste v tom pocitu sami. Vždycky je ale možné nezkoušet kádí vodu zastavit, ale prostě se v té kádi svézt…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář