Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prádelník (Mňága a Žďorp)

3. 11. 2010

Prádelník
                      

Ležel jsem nahý, přikrytý jen prostěradlem
v dětském pokoji s oprýskaným umyvadlem
slyšel jsem hlasy lidí venku na chodníku
právě jsem opustil svoji skrýš v prádelníku
                
Kam se vlezu schovat, když se bojím
v prázdnym bytě spát
když ani nevím, kdo všechno by mohl
za záclonou stát.
                     
Chodili jsme bosky a koupali se v řece
řeklas počkej, tý vádo, až nám bude deset
po horkym asfaltu pleskaly naše paty
eskyma jsme kupovali za vrácený flašky
                 
Hledali jsme zapadlý desetníky
u vchodů do hospod
v letním kině každý večer
přelízali jsme plot
             
A topoly se ve větru vesele kývaly
a cesty přes kopce na nás trpělivě čekaly
             
A tak když je mi dnes obzvlášť úzko
když mě děsí svět
vlezu si do svýho prádelníku
v prázdnym bytě chvíli posedět
              
A topoly se ve větru se vesele kývají
a cesty přes kopce na nás trpělivě čekají

     

Mňága a Žďorp: Dutý, ale free (2006). Text Petr Fiala.            

           

     Sázka na jednoduchou obraznost a půvabné prolnutí dvou časových rovin se v tomto textu více než vyplatila. Současně zde funguje ostrý kontrast mezi světem dospělých a dětí, ačkoli ten je dán především atributy, které dětský svět v tomto textu má: bezstarostnost, přátelství (de facto dětská láska) a dobrodružství, společné zážitky. Proti tomu stojí svět dospělého: úzkost, samota, prázdnota („prázdný byt“ apod.), strach z lidí, kteří by mohli ublížit; úkryt před světem (prádelník) jako místo, kde se nabírají síly dál žít – ovšem ve skutečnosti (neboť v prádelníku se vzpomíná) se ty síly berou ze vzpomínek na dětství, kdy se nikam nechvátalo, kdy všechny obtížné „cesty“ („přes kopce“) na nás čekaly, a to dokonce „trpělivě“. 

     Text ovšem zřejmě nelze takto jednoznačně interpretovat. Nedá se říci, že svět dospělého je plný úzkosti a svět dítěte plný bezstarostnosti. Na první pohled to tak může vypadat, ovšem autor tento zjednodušující výklad znemožňuje především tím, jak postavil text: začíná se v dětském pokoji, kde došlo k opuštění skrýše (dospělým? dítětem?) – a právě tento dvojí možný výklad dělá text zajímavějším: autor je konkrétní u časového údaje (v pokoji) teprve u předposlední sloky, kdy se objevuje příslovečné určení času „dnes“ (přítomnost). To by totiž spíše naznačovalo onu druhou možnou interpretaci, která text dělá nesmírně zajímavým: v dětském světě by se totiž objevily dvě stránky: negativní (úzkost, strach a podobně) i pozitivní (ve spojení s druhým člověkem – dívkou). Teprve zde dostává text působivý rozměr: dětský hrdina zažívá plně obě situace, s tou negativní je schopen se vyrovnat v bezpečí skrýše. Prádelník je zde spojovacím bodem dětství i dospělosti, neboť i v dospělosti funguje jako přístav, domovská základna.

     Zatímco dětský svět má zde roviny obě, dospělý svět má pouze jednu: onu negativní, depresivní stránku (o té druhé se v textu nemluví). Ovšem určitý nenápadný optimismus zde přeci jenom je: v poslední sloce je užit přítomný čas u sloves, u nichž byl v páté minulý – toto propojení obou „světů“ (užitím stejně stavěných veršů) a vyjádření naděje do budoucnosti prožíváním přítomnosti (přítomným časem sloves) je to vůbec nejpůvabnější v tomto textu; něco, co nás snad z našich prádelníků vytáhne a donutí nás uvědomit si, že přes slabé chvíle na nás naše cesty stále ještě „trpělivě čekají“. Text totiž osloví především tím, že podobný pocit úzkosti je blízký téměř každému a téměř každý prožil podobné věci v dětství: identifikace s autorovými slovy zde může lehce probíhat.

     Pojďme se podívat na to, co se skrývá v textu, podrobněji:

        

Ležel jsem nahý, přikrytý jen prostěradlem
v dětském pokoji s oprýskaným umyvadlem
slyšel jsem hlasy lidí venku na chodníku
právě jsem opustil svoji skrýš v prádelníku
               
Kam se vlezu schovat, když se bojím
v prázdnym bytě spát
když ani nevím, kdo všechno by mohl
za záclonou stát.
         

     Vycházíme-li z toho, že první rovina je dětský svět, a to v té poloze strachu a úzkosti, pojďme si říci, jak se autorovi daří tuto atmosféru jednoduchými motivy, ale právě tím účinněji navodit: Pocit nechráněnosti před okolním světem velmi dobře vystihuje slovo „nahý“, doplněné o „přikrytý jen prostěradlem“, čímž od slova „nahý“ byla odebrána snad veškerá možná konotace k významu sexuálnímu. Zde totiž opravdu není, ani sem rozhodně nepatří. Slova „ležel jsem“ naznačují noc. Za místo je označen dětský pokoj, ovšem velmi… chudý: „s oprýskaným umyvadlem“. Okolní svět (společnost) doléhá k autorovi zvenku z chodníku: „slyšel jsem hlasy lidí“, ovšem byt je „prázdný“, podobně jako poté v dospělosti. (Výrazně pak kontrastují první dvě sloky samoty s dalšími dvěma, resp. třemi ve společnosti kamarádky.) Poslední verš nás zatáhne do děje slůvkem „právě“, příslovečným určením času, a to času ne právě příliš šťastného: chvíle po opuštění skrýše (ne ovšem až tak špatného, nezastihneme autora přímo v prádelníku, ve skrýši, kde prožívá strach; prožitek strachu jako takového zůstává tajemstvím – a přeci z něj něco autor poodhalí, a to v následující sloce).

     Proč prádelník? Ideální místo pro „schování se“: „Kam se vlezu schvovat“ ve chvíli strachu: „když se bojím“ z prázdného bytu, ale především z nejistoty, ze strachu z toho, co se může skrývat za hrůzy v místech, kam není vidět (u dětí to obvykle bývá místo pod postelí, tmavé kouty místností apod.): „když ani nevím, kdo všechno by mohl / za záclonou stát“. Jen uvažte: kolik hrůz si dokáže dítě vytvořit ve své fantazii! Jak nenápadné verše a kolik se v nich skrývá hrůz…

                

Chodili jsme bosky a koupali se v řece
řeklas počkej, tý vádo, až nám bude deset
po horkym asfaltu pleskaly naše paty
eskyma jsme kupovali za vrácený flašky
                    
Hledali jsme zapadlý desetníky
u vchodů do hospod
v letním kině každý večer
přelízali jsme plot
                

     Pojďme se ovšem ponořit do zcela jiných vod: zcela opustíme svět hrůz a náhle stojíme v úplně jiném: dýchne na nás léto v dětství, sluníčko, bezstarostnost, dobrodružství, přátelství (ale takové to první „trochu jiné“, lehoučce, nezvykle vzrušující, protože s dívkou…) Všechny prádelníkové stavy jsou zcela přebity tímto. První čtyři verše (resp. pátý až osmý verš tohoto textu) prostě vítězí nad vší temnotou a obavami. Realita přátelství, dobrodružství a slunce vyhrává nad domněnkami a temnotou tušeného…

     Léto, prázdniny jako středobod všeho dění: v létě je denní režim docela jiný, v létě vznikají nová přátelství, dějí se ty nejobyčejnější, avšak vpravdě nejúžasnější věci; odlišnost od denní rutiny je patrná téměř v každém verši, ba dokonce i v rámci jednoho verše: „chodili jsme bosky“ a „koupali se v řece“; vjem léta je i smyslový, fyzický: teplo („horký asfalt“), zvuk („pleskaly“), chuť („eskyma“) a nepřímo vlastně i vůně (léta, asfaltu, stromů, řeky). Nenáročnou finanční stránku (další příjemnou oblast dětského světa) zajišťovaly vratné lahve a zapadlé desetníky – zatímco dospělost může být finančně velmi zatěžující, v dětském světě takových nároků není (nebo lépe: není v tomto textu, ve vzpomínkách autorových).

     Dětská touha „být starší“ je zde vyjádřena slovy „počkej tý vádo, až nám bude deset“. Děti žijí tím, že se něco významného změní, až jim bude o rok, o dva více (jen si vzpomeňte!); je to docela přirozené, přesto lze vycítit lehký distanc od této touhy přímo u autora. Dociluje jej slůvkem „řeklas“: slůvko, které ukazuje, že v tomto směru vyvíjela iniciativu (projevovala touhu) především jeho kamarádka. Zatímco v ostatních verších je totiž užitý plurál (není zřejmé, kdo „vedl“, ba spíše je patrné, že veškeré akce byly iniciativou obou), zde je jediná změna: dívka se dívá do budoucnosti, uvědomuje si její blízkost, nevyhnutelnost, dokonce se na ni těší. Chlapec se zřejmě nechává touto vizí zlákat, strhnout, neboť si na její promluvu vzpomněl, zakomponoval ji do textu, byla pro něj tedy velmi důležitá (zřejmě ovšem až s odstupem času: jako by mu dávala sílu přijmout fakt, že budoucnost přijde, že jednou dospěje; a naopak i schopnost dospělost snášet tím, že se někdy vydá do dětských let si vzpomenout, že se dospělosti není třeba bát, třebaže jej někdy „děsí svět“…).

     Dětský svět se střetává s dospělým „u vchodů do hospod“, kam chodí dospělci, kteří sem tam vytrousí „desetník“, něco, na čem funguje svět jako takový (prostředek, který dětem umožní „zbohatnout“); zato děti vědí, že zábavu lze pořídit zcela zdarma, a to dokonce takovou zábavu, kde je jí i adrenalin z toho, zda je někdo chytí, či nikoli (přelízání plotů u letního kina je zábavnější než kino samo). Překonávání zábran ze strany dospělých („plot“) je ostatně také jistá forma sebeprosazení, tolik potřebná pro další život.

     Všimněme si i spojení „každý večer“. Je ve spojitosti se zábavou: užívání si dne přechází ve večerní zábavu. To je neuvěřitelně silný model, který by si děti měly vštípit a na němž by měly postavit svůj život: vždyť co víc vede ke štěstí, než užívat si každý den, vydělávat při tom („desetníky“) a pak se ještě bavit i večer? Nebyli bychom takto všichni podstatně spokojenější? Dětský svět zde vylíčený má ovšem svoje specifika, která v tržní ekonomice neobstojí; ony úzkosti mohou pramenit třeba právě z toho, tento model bez náležité změny prostě nefunguje (ona změna musí být zejména ve způsobu vydělávání těch „desetníků“ – je třeba si uvědomit, že to jaksi nestačí, a poohlédnout se po něčem podobně zábavném, ovšem daleko výnosnějším). Ovšem v tuto chvíli text opustí i tuto rovinu, což je asi dobře:

            

A topoly se ve větru vesele kývaly
a cesty přes kopce na nás trpělivě čekaly

                  

     S oběma rovinami se stane těmito dvěma verši něco velmi zvláštního: text nad nimi získává jakýsi velmi potřebný nadhled: topoly (rostoucí obvykle kolem cest a sloužící jako větrolamy) se kývají „vesele“ (dávka optimismu), a to „ve větru“, který může značit změnu, pohyb. „Cesty“ jsou pak připodobněním k cestám života, které budou obtížné („přes kopce“), avšak prozatím vzdálené a především nikterak nechvátají na to, aby se po nich děti vydaly: „...na nás trpělivě čekaly“; a děti tak získají odvahu, ba i chuť po nich jít, neboť se nabaží svého světa a budou se chtít vrhnout dále, následovat vítr, běžet po cestách…

     Předposlední sloka nás zavede do světa dospělého (slůvkem „dnes“), který ve chvíli úzkosti dělá stejnou věc, jako kdysi v dětství: zalézá do prádelníku.

          

A tak když je mi dnes obzvlášť úzko
když mě děsí svět
vlezu si do svýho prádelníku
v prázdnym bytě chvíli posedět

                
     Dětské strachy z čehosi za záclonou zmizely, zato úzkost je permanentní: teprve ve chvíli, kdy je autorovi „obzvlášť úzko“, když jej „děsí svět“, zalézá do svého prádelníku, do své skrýše, „chvíli posedět“, provést rituál, který uklidňuje, dává pocit bezpečí. Pocit samoty v tomto stavu opět navozuje slovo „prázdný“ ve spojitosti s bytem. Ve své úzkosti a ve svém zděšení autor stále zůstává sám, jako kdysi v dětství.

     Přesto je zde něco, co jinak zoufale depresivní zakončení textu zcela naruší: naděje. Ta je vyjádřena v první části textu oním pozitivním viděním dětského světa, zatímco zde pozitivní vidění světa dospělého chybí – přesto je zde naznačeno, že ani svět dospěláka není pouze plný úzkosti a strachu, zděšení:

     Stále je zde něco, co je stejné jako kdysi v dětství, co dodává odvahu už jen tím, že je to poznané, že už jsme se po těchto cestách nejednou vydali a že na nás ony cesty nikterak nechvátají. Však my si je najdeme… Autor tohoto dociluje především užitím přítomného času sloves tohoto dvojverší (v „dětském světě“ to byl čas minulý; bylo to kdysi, zato toto je teď):

            

A topoly se ve větru se vesele kývají
a cesty přes kopce na nás trpělivě čekají

              

     
   

    

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář