Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osmá barva duhy (Jaromír Nohavica)

17. 9. 2009

Jaromír Nohavica

Osmá barva duhy

    

1. Chladná jsou dubnová rána,

ze slunce je vidět jenom kousek,

ve flašce od Cinzana

úhoři, úhoři třou se.

        

R: Všichni moji známí

spí, spí, spí doma s manželkami,

zůstali jsme sami –

já a já.

        

Města jsou jedno jako druhý,

černá je osmá barva duhy,

černá je barva, kterou mám teď nejraděj,

jó, je to bída, je to bída,

hledal jsem ostrov jménem Atlantida

a našel vody, vody, vody, vody, vody habaděj.

       

2. Kdyby měl někdo z vás zájem,

uděláme velikánský mejdan,

projdeme tam a zpět rájem

a svatý Petr bude náš strejda.

     

R:

     

3. Pod okny řve někdo: kémo,

každý správný folkař nosí vousy,

já umím jen písničky v E moll

a prsty jsem si až do masa zbrousil,

        

protože:

        

R: Všichni moji známí

spí, spí, spí doma s manželkami,

zůstali jsme sami –

já a vy.

    

Města jsou jedno jako druhý,

černá je osmá barva duhy,

černá je barva, kterou mám teď nejraděj,

jó, je to bída, je to bída,

hledáme ostrov jménem Atlantida

a nacházíme vody, vody, vody, vody, vody, vody,

vody, vody, vody, vody, vody, vody,

vody, vody, vody, vody, vody, vody habaděj.

    

Jaromír Nohavica: Osmá barva duhy (1989)

    

     Tento Nohavicův text se vyznačuje tím, že je nutno hledat význam jakoby až za slovy, až v kontextu, mnohdy až ve spojeních s hudbou; důsledně pátrat, co vyplývá z toho, ze kterých slov jsou jednotlivé sloky poskládány – a sledovat, jak se význam proměňuje, jestliže autor obmění jedno slovo v refrénu, dá důraz na jiné slovo (jeho opakováním)… Tím nechci říct, že by samotný text byl příliš jednoduchý, spíše že je v něm mnoho schováno. Pokusme se alespoň něco z toho poodhalit.

     V zásadě by se dalo říci, že je zde pojednáváno o určitém pocitu osamělosti (můžeme si jej všimnout i v řadě jeho dalších písní – kupř. Příteli, Mikymauzoleum)  a prázdnoty (zde vyjádřené metaforou „voda“).

    

     První sloka nám nastíní určitou situaci (chladná rána) zasazenou v čase (duben):

          

Chladná jsou dubnová rána,

ze slunce je vidět jenom kousek,

ve flašce od Cinzana

úhoři, úhoři třou se.

     

     Zvláštního efektu prvního verše dosahuje autor postavením slovesně-jmenného přísudku v opačném pořadí, než je obvyklé (zde tedy přísudek „jsou chladná“) a umístěním jmenné části přísudku na nejdůležitější místo ve verši jakoby i vyzdvihuje pocit z oněch dubnových rán: chlad z tohoto verše přímo čiší (a podporu dostává tento pocit druhým veršem). Přívlastek dubnová je pak nejen bližším určením slova rána (všimněme si také plurálu – jedná se o více rán, pocit z vícero rán pak navnazuje dojem opakování v čase: pro možnost vyjádření nějaké obecnější pravdy, nějakého obecnějšího úsudku je zde plurál přímo nutný), ale současně nás zasazuje do časového horizontu brzkého jara, období s příslibem tepla a slunce, ale ještě stále se zlozvyky zimy (chlad, zataženo). Chladem v této písni ale nebude míněn jen tělesný pocit, jak si ukážeme dále, ale současně metaforicky i nedostatek „tepla“ v citovém, osobním životě.

     Druhý verš dokresluje pocit z verše prvního, akcentuje zde „slunce“ (je dáno spolu se svou předložkou určující genitiv na počátek verše), symbol tepla, jasu, léta, života a bůhvíčeho ještě, dozvíme se však určitou nedostatečnost tohoto symbolu: totiž že je z něj vidět jen část, „kousek“, umocněnou slůvkem „jenom“. Mohli bychom se i zamýšlet nad tím, nakolik jsou obecné pravdy (ke kterým dochází autor opakovaným pozorováním – viz „rána“ a předchozí odstavec) pro autora skličující (ale to bychom příliš předbíhali – ještě totiž nevíme vše, co by bylo třeba, abychom mohli autorovi přitakat, že jeho pohled na takováto dubnová rána je opravdu skličující).

     Třetí verš „ve flašce od Cinzana“ nás snad i překvapí výběrem slov: flaška, Cinzano. Stylisticky příznakové slovo „flaška“ zde zřejmě hraje roli odpoutání od spisovné češtiny – a tím dosahuje sblížení s posluchačem, a navíc velice hezky zní (je zřejmě libozvučné; navíc vzbuzuje v člověku poměrně dost asociací). Také je nutné podotknout, že bezpříznakové slovo „láhev“ by zde snad ani nebylo vhodné.

     A proč zrovna Cinzano (nebereme-li ohled na rýmotvornost tohoto slova spolu s „jsou rána“)? Snad ze samotné „funkce“ tohoto alkoholu: je to aperitiv, tedy „alkohol před jídlem“, na vytrávení. Láhev je však prázdná (jak si ukážeme dále), čili buďto je po jídle, nebo se jíst nebude. V každém případě se co do uspokojení lidské potřeby jídla už zde ničeho nenadějeme. Otázkou by pak bylo, proč akcentovat zrovna tuto potřebu, resp. její (ne)uspokojení – má-li zde verš vůbec tento rozměr, pak bych v tom zřejmě viděl obecněji prostě „základní potřebu“ a případnou frustraci z jejího neuspokojení (můžeme se vcelku právem domnívat, že píseň „je“ i „o“ určitém pocitu neuspokojení, nespokojenosti). Spojení „ve flašce od Cinzana“ pak vyjadřuje (v souvislosti s dalším veršem), že „flaška“ je prázdná (přesněji: není v ní onen alkohol): „od“ Cinzana, ne jen „Cinzana“ nebo „s“ Cinzanem… Co pak symbolizuje prázdná láhev?... Ale ona vlastně není prázdná: třou se v ní úhoři.

     Dostáváme se tedy ke čtvrtému verši: „úhoři, úhoři třou se“. Ryby se třou ve vodě; voda je chladná, ryby jsou chladné (navíc se i říká „slizký jako úhoř“): všimněme si, nakolik nám toto vyjádření akcentuje onen chlad známý z prvního verše! Kromě chladu zde ovšem vstupuje do hry i ticho: ryby ani při tření (aktu množení – tedy snad množení ticha?) nevyluzují žádné zvuky. Chlad a ticho (a k tomu ona „černá“, osmá barva duhy; tma) – tak by si člověk mohl představovat pobyt v hrobce…

         

     Refrén nám ukáže autorův pocit z trochu jiného úhlu pohledu:

    

Všichni moji známí

spí, spí, spí doma s manželkami,

zůstali jsme sami –

já a já.

    

     Krom vlezlého pocitu chladu apod. vyvěrajícího ze sloky první do hry vstupuje už zmíněný pocit samoty, který je zde vykreslen konfrontací s opačnou situací autorových známých: ti mají své „doma“ i svou „manželku“… Pojďme si ale po jednotlivých verších:

      Totalitarismus zájmene „všichni“ v prvním verši nepřipouští pochyby o tom, kolik autorových známých („moji známí“) „spí, spí, spí doma s manželkami“, jak se praví ve verši druhém… Jakou roli zde hraje opakování slova „spí“? Jistě zdůraznění oné činnosti, pak ovšem se můžeme zamýšlet, proč tato činnost má být akcentována: máme si jako čtenáři (posluchači) uvědomit několikerý význam slovesa „spát“? Jistě ve svém základním významu související s činností spánku, ale také ve svém druhém významu související se sexuálním aktem. A nezapomeňme na přenesený význam tohoto slova ve smyslu „zaspat“, být netečný k situaci druhého, nezajímat se, být na tom svém písečku a, jak praví Kryl, „hnípat“… Opakování tohoto slova nám tedy dává prostor k těmto úvahám, zda prostě autorovi známí se třeba o jeho situaci nezajímají, ať už chtěně, nebo nechtěně…

     Zajímavé postavení ve druhém verši má slovo „doma“. Už jen tím, že autor staví do opozice svoji situaci se situací svých známých (a všimněte si, že zde neužívá termínu „přátelé“), staví také do opozice svoji životní situaci proti „domovu“ – jako by se nikde být doma (nebo přesněji v prostředí, kde se člověk má cítit nejlépe) necítil. Slovo „doma“ tedy spolu s „manželkami“ označuje určité životní zakotvení, kterého autor nedosahuje, nebo jej toto postavení neuspokojuje, případně mu nedává „spát“… Toto osamocení, pocit bezdomoví, nezařazenosti a pocit, že nemá blízké osoby (manželku, snad ani přátele) je explicitně vyjádřeno (ovšem za pomoci slovesa v plurálu) následujícími dvěma verši: „zůstali jsme sami / já a já“. Plurál zde jednak hraje roli očekávání, které je zklamáno vyjádřením v následujícím verši („zůstali“ – „já“ – a tímto zmnožením „já“ množí také svou samotu), jednak nechává otevřená dvířka pro obměnu refrénu na konci písně, kde je pak tento pocit vztažen i na posluchače, zatáhne jej „do děje“, nechává jej identifikovat se s tímto pocitem.

     Refrén ovšem pokračuje dále:

    

Města jsou jedno jako druhý,

černá je osmá barva duhy,

černá je barva, kterou mám teď nejraděj,

jó, je to bída, je to bída,

hledal jsem ostrov jménem Atlantida

a našel vody, vody, vody, vody, vody habaděj.

        

     Všimněme si pátého verše refrénu: srovnáváním (za užití přirovnání: „jako“) měst autor dochází ke zjištění, že jsou „jedno jako druhý“, čili stejné, bez rozdílu, který by pro něj byl důležitý (nespisovným tvarem „druhý“ jednak dochází k rýmu s „duhy“, jednak se opět přibližuje běžnému čtenáři/posluchači, podobně jako „flaška“ – viz výše). Slovo „města“ (souvisící zde snad i se svým prapůvodním etymologickým významem „místa“ – lépe „miesta“) naznačuje, že autor cestuje (a má tedy možnost srovnávat) – což koresponduje s údělem „písničkáře“. V šestém verši ovšem do sdělení vstupuje nová kvalita: barva. Ta je v tomto verši popsána přísudkem („je barva“) rozvitým (slovy „osmá“ a „duhy“) a její „jméno“ (název barvy) je označeno přímo podmětem: „černá“. Že symbolické vnímání černé barvy koresponduje se sdělením celého textu je myslím zbytečné dodávat… Podtrhuje to také významově kontrastní postavení slova „duha“ se slovem „černá“. Ale všimněme si, že hned v následujícím verši černá barva vstupuje do vztahu, do subjektivního autorova vnímání: „mám nejraděj“.

     Ovšem všimněme si překvapivě limitujícího příslovečného určení času: „teď“. Toto slůvko zachraňuje naprostou „čerň“, „beznaděj“ a podobné pocity celého textu; současně je ale zdůrazňuje, nechává vyznít (což je velice důležité, aby byl text „hodnověrný“), opět se zde díky němu setkáme s konfrontací, tentokrát jde o srovnání pocitů v čase: černě autor nevnímá svět stále, ale pouze „teď“. Je pak schopen popsat mnoho motivů, které jej v této náladě utvrzují (nebo ji dotvářejí), ovšem slůvko „teď“ také ukazuje velikou naději: až ta chvíle pomine, bude zase hezky.

     Ale prozatím hezky není, proto povzdech verše osmého: „jó, je to bída, je to bída,“. Opět zde najdeme nespisovnou češtinu (o její funkci viz výše) je slově „jó“ (takové obecné přitakání), za nímž následuje dvakrát se opakující (a tedy náležitě zdůrazněný) výraz „je to bída“, spíše idiom, než že by zde slovo „bída“ mělo fungovat ve svém prvotním významu. A proč že „je to bída“? Odpovědí mají být (krom obecného pocitu ze slok) především devátý a desátý verš refrénu, respektive zklamání verše desátého z nenaplněné touhy ve verši devátém: „hledal jsem ostrov jménem Atlantida“. Minulý čas slovesa hledat ukazuje na ukončený děj (autor už z nějakého důvodu nehledá, zde především proto, že se zklamal – viz následující verš), současně ale říká, že určitá snaha u autora byla vyvinuta, dokonce zřejmě nemalá. Tedy i zde je určité naznačené napětí mezi hledačstvím a zklamáním. Všimněme si i slova „Atlantida“, jež zde hraje zástupnou roli předmětu, který je ztracený, ale jehož nalezení nás motivuje k vyvinutí činnosti (vzpomeňme na všechny cestovatele a objevitele!), k hledání. Každý z nás totiž po něčem touží, se zástupnou rolí „Atlantidy“ (tedy de facto kteréhokoli většího snu) se může ztotožnit téměř každý čtenář/posluchač – v tom je jedna ze sil Nohavicových textů, totiž že dokáže promlouvat k posluchačům v jednoduché, milé symbolice – a díky snadné identifikaci a půvabné obraznosti se cítíme povzneseni…

     Desátý verš plní svou roli zklamání z nenaplněné touhy verše devátého (zejména pak v posledním refrénu písně) velice dobře: „a našel vody, vody, vody, vody, vody habaděj.“ Sloveso najít je zde také v minulém čase (a platí tedy podobné teze jako v předchozím odstavci), zde víceméně v roli úvodu pro sdělení výsledku hledání: nenašel Atlantidu, jen spoustu vody. Slovo „voda“ pak má podobnou obraznou funkci jako „města“ – je také stále stejná; ale navíc jí je „habaděj“, což vytvoří rým k „nejraděj“, ale také vyjádří veliké (blíže neurčené) množství (číslovka neurčitá) – a opět tu máme množení, motiv, který nenápadně prostupuje celým textem (množení ryb, množení ticha, množení samoty, nyní i prázdnoty…).

     Refrén za poslední slokou se nám významově promění tak, že se dokážeme mnohem snáze identifikovat s autorovým sdělením, neboť nás autor „vtáhne na svou loď“, a to vyjádřeními „já a vy“, „hledáme“ a „nacházíme“, kdy je zajímavá ještě proměna u sloves, která přešla z minulého času do přítomného – a ztotožnění je ještě snazší, protože sice jsme se jistě každý z nás o něco někdy snažil, ale na to lze zapomenout – zatímco na současnou snahu a současné touhy se nezapomíná. A také se nezapomíná na současné neúspěchy (viz mnohokrát opakované slovo „voda“ v posledním refrénu).

     Vztažením čtenářů/posluchačů do děje má však ještě jeden pozoruhodný efekt: náhle v celém tom pocitu autor není sám. Sice ještě stále zpívá „zůstali jsme sami“, ale už se za tímto vyjádřením (pomocí „já a vy“) schovává jakási skupina lidí s podobným údělem, s podobným pocitem. A tak jako se sdílená radost znásobuje, sdílená bolest se dělí

          

     Druhá sloka je po odzpívání refrénu jakousi nabídkou:

    

Kdyby měl někdo z vás zájem,

uděláme velikánský mejdan,

projdeme tam a zpět rájem

a svatý Petr bude náš strejda.

    

     Zatímco v první sloce jsme se setkali s autorovými pocity z podivných „dubnových rán“ umocněnými refrénem, nyní opouštíme popisnost a hloubku těchto pocitů, neboť se na „bitevním poli“ objevuje výzva k činu! Zajímavá to proměna, kdy autor nabízí (za podmínky stanovené v prvním verši: „Kdyby měl někdo z vás zájem“) „velikánský mejdan“. Všimněme si, že teorie o sdílení bolesti načrtnutá v předchozím odstavci je zde podpořena zájmenem vy v prvním verši („vás“), čili je zřejmé, že autor předpokládá čtenáře/posluchače, nechce být v tom pocitu sám, resp. cítí, že není (v tomto pocitu) sám.

     Podnět k činu je dán v druhém verši slovesem „uděláme“, které je opět v plurálu – a navíc v přítomném čase (podobně jako „projdeme“), jehož tvar současně vyjadřuje budoucí čas. Už samotný plurál naznačuje, že kdyby byl autor (v tomto pocitu) sám, mejdan by se nekonal (s tím koresponduje i vytyčená podmínka v prvním verši, něco jako že mejdan se bude konat jedině tehdy, měl-li by někdo z nás (čtenářů/posluchačů) zájem).

     Kdyby ovšem zájem byl, „mejdan“ bude „velikánský“, oslava toho, že jsme „se našli“, že nejsme tak docela sami, bude tak velkolepá, že „projdeme tam a zpět rájem“ (jak se praví ve verši třetím) – tedy za pomoci vlastních sil („projdeme“) dosáhneme cíle, po kterém touží zbožní smrtelníci (ráje), a dokonce navážeme velice familiérní vztahy se svatým Petrem, údajně střežícím bránu ráje (viz čtvrtý verš), který „bude náš strejda“, osoba nám blízká, vcelku milá (a vzpomeňme, komu jsme říkávali „strejdo“, když jsme byli malí!), čili bránu máme najisto otevřenu pro vstup tam – i výstup ven („tam a zpět“).

    

     Třetí slokou vstupuje do hry okolí a kritika autorovy činnosti (i autorova obhajoba):

       

Pod okny řve někdo: kémo,

každý správný folkař nosí vousy,

já umím jen písničky v E moll

a prsty jsem si až do masa zbrousil,

(protože:)

    

     Podívejme se na první verš kupříkladu z hlediska syntaktického: příslovečné určení místa („Pod okny“), přísudek („řve“), podmět („někdo“) a oslovení (není větný člen). Takto sestavený verš je pozoruhodný zejména výběrem slov: slovy „pod okny“ označuje autor, odkud slyší „řev“, onu kritiku (viz druhý verš), ona tedy přichází zvnějšku, je velice blízko (slyší ji ze svého domova). Slovem „řve“ pak označuje způsob, kterým je kritika prováděná – a není to nic milého. Neurčité zájmeno „někdo“ je vyjádřením, nakolik je kritika bezejmenná, zejména ta uřvaná. „Kémo“ pak naznačuje kritikovo vzdělání, eventuálně dialekt; suverénně ovšem autorovi tyká (přímo to zde vyjádřeno není, ale nepřímo ano: „kémo“), což je obvykle mezi cizími lidmi považováno za velmi nezdvořilé, až ponižující.

     A co že je předmětem kritiky? Autorova nezařazenost, lépe však nenaplňování hloupých představ o „folkaři“, které si lidé vytvořili zřejmě snad z nějakých osad s totemy… „každý správný folkař nosí vousy“ (druhý verš) je současně vyjádřením, že on, autor, „správný“ folkař není, že by s tím měl něco udělat.

     Autorova obhajoba stojí na tvrzení třetího verše „já umím jen písničky v E moll“, kde lze vidět pokus o odtrhnutí se od výše zmíněných představ o „folkaři“ (tedy nejen že nemá vousy, ale navíc umí hrát písně jen v jednom akordu). Je zde tedy spíše takový sarkastický úšklebek schovaný za skromným prohlášením (už jen proto, že to prostě není pravda); ovšem pokud bychom nechali vyjádření tohoto verše korespondovat s pocity této písně, dospějeme ke zjištění, že tato maska skromnosti může být také uznáním, jak málo toho autor umí (každý můžeme umět víc), a pak to tedy nevyzní jako sarkasmus, ale spíše právě jako uznání (ale ne tomu kritikovi), že není nijak skvělý (a opět jsme zde u možnosti identifikace: s Nohavicou by se mohl identifikovat málokdo, ovšem s člověkem, který něco málo umí, ačkoli by mohl umět daleko víc, téměř každý).

     Autor se o sobě možná nedomnívá, že je skvělý, jak můžeme pochopit z předchozího verše, ovšem má jednu obrovskou výhodu, totiž že na sobě velmi dře: „a prsty jsem si až do masa zbrousil“ o struny kytary (čtvrtý verš)… Dřina totiž může vyrovnat nedostatek talentu (ten Nohavicovi jistě nechybí, ale nám, obyčejným lidem (ke kterým se ale Nohavica v písni počítá také, jak je zřejmé z předchozího) ano – opět je usnadněna identifikace…). A co je motivací k takové (až sebepoškozující) dřině? Ano – je to celkový pocit této písně, neboť slůvkem „protože“ stojícím zdánlivě mimo text odkazuje k vysvětlení celé této dřiny – odkazuje tedy na refrén (už upravený výše zmíněným postupem „zatažení“ čtenáře/posluchače „do děje“).

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

What is a normal blood oppression

(AWailisaSepe, 3. 10. 2018 6:52)

Torsion bras de quelqu'un est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque age votre determination bat, il pompe le sang par de vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/acheter-viagra-ou-cialis/

hezky

(Aleinad, 1. 1. 2011 21:26)

Teda, docela zajímavé. Oceňuju hlavně, do jakých detailů to rozebíráš :- ) I když význam zrovna téhle písničky mi přijde docela jasný - už ta hudba sama o sobě je tak depresivní, že to snad ani nejde nepochopit. Ale máš pár zajímavých postřehů, co se týče stylistiky a syntaxe.

Re: hezky

(M.H., 13. 1. 2011 14:40)

Danielo, děkuji :) V mých "rozborech" se zabývám texty, které mě nějak oslovily, a pravdou je, že mnohé se "ani jinak pochopit nedají"... jde mi spíš o pozastavení se nad způsobem, kterým autor dosahuje toho tak ohromujícího účinku - možná proto tedy tak "detailně". A jsem rád, že jsou i jiní, kteří se rádi pozastaví. S úctou M.H.