Jdi na obsah Jdi na menu
 


V čudu (Neočekávaný dýchánek)

28. 2. 2011

V ČUDU
Hanzlová, Šmíd/Hanzlová
          
Honem vykopu pořádnou díru,
kam nacpu svý šílenství, do chřtánu štírům.
Zavalím kamením, zaházím listím,
jen ať si pochutnaj červi a hlísti.
         
Honem pryč utíká Zuzanka hrdinka,
cestou jen vyklepu, co tlačí v holinkách.
Zpocená ulehnu v prázdném sudu,
přemejšlet o tom, co všechno je v čudu.
               
Ref: Co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu...
             
      
(Neočekávaný dýchánek: Plech, 2010)

            

                

           

     Text podivuhodné skupiny Neočekávaný dýchánek (jako mnoho jiných jejich textů) je založen na jednoduché, přesto rafinované obraznosti, metaforičnosti a až provokativně prostém, přesto však o nic méně iritujícím (v dobrém slova smyslu) refrénu. Podle něj dostal text i název; vyvolává otázku: Co všechno je v čudu? A dává nerušený prostor na úvahy, co že to vlastně všechno v čudu opravdu je. Zkuste se zaposlouchat a zamyslet se nad svým životem… Není toho málo, že? Ale nahled (a jisté zasmání se sobě samému) čišící z této písně to hravě překoná.

     Pojďme se podívat, kterými cestami je tohoto efektu dosaženo!

    

     První i druhá sloka začínají slovem „Honem“: vzbuzují dojem spěchu; je to ovšem takový ten spěch, abychom se zbavili něčeho nepříjemného. A o tom je myslím celý text: autorka chvátá, aby bylo „honem“ pryč to nepříjemné (v první sloce šílenství a v druhé to, co tlačí v botách), aby pak ulehla a dumala – nad další (možná nepříjemnou, ale možná také ne – viz níže) věcí (nad tím, „co je v čudu“).

    

Honem vykopu pořádnou díru,
kam nacpu svý šílenství, do chřtánu štírům.
Zavalím kamením, zaházím listím,
jen ať si pochutnaj červi a hlísti.

 

     V prvním, druhém i třetím verši můžeme spatřit činnost. Jsou to verše plné děje: jde o vykopání díry, zbavení se šílenství, zamezení možnosti jeho návratu. Jsou to ovšem též verše plné emocí, neboť šílenství je veliké, čili potřebuje „pořádnou“ díru, zbavení se ho je násilné („nacpu“), zamezení návratu je důsledné (viz výběr materiálu: „kamení“, „listí“), likvidace konečná a těmi nejnižšími tvory (červi, hlísti), a to podaná s určitým gustem („jen ať“)…  

     Otázka, odkud ono šílenství pramení, zde řešena není: ani snad není důležitá. Každý z nás takové asi máme, to jisté napětí, kterého bychom se tak rádi zbavili… Příjemné na tomto textu je, že nás provede takovou situací, ve které se to povedlo. Je to vlastně zčásti určitý návod: zkuste to také tak; lépe: zpívejte se mnou a možná se vám podaří prožít to, o čem zpívám. 

     O dějovosti prvních tří veršů už něco řečeno bylo. Pojďme se podívat na to, čím je tato činnost završena, jak je vyzdvihnuta expresivní složka: šílenství je nacpáno „do chřtánu štírům“ (ti obývají díry) a vydáno napospas červům a hlístům, „jen ať si pochutnaj“ – tedy odstraněno ze života, přenecháno jiným, a to takovým živočichům, kteří by si na něm ‚smlsnuli‘ tak trochu jiným způsobem než autorka. Ta jej odsoudila ke smrti; nebo lépe: k odstranění ze svého života. A jak se dá zvládat takový náročný zákrok? Na to nám odpovídá druhá sloka:

    

Honem pryč utíká Zuzanka hrdinka,
cestou jen vyklepu, co tlačí v holinkách.
Zpocená ulehnu v prázdném sudu,
přemejšlet o tom, co všechno je v čudu.
    

     Opět spěch („honem“, „utíká“)… a ještě cítíme přítomnost onoho zhmotněného šílenství, neboť se od něj utíká „pryč“ (tedy je patrné, že někde je, neboť pryč označuje prostor, odkud se utíká). Zřejmý prvek sebeironie je zde patrný v použití autorčina jména a ironického pojmenování „hrdinka“ v kontextu s útěkem od nebezpečí.

     Ze třetí osoby přejde druhý verš v první a pokračuje až do konce sloky. Ocitáme se na „cestě“ od zavalené díry s nebezpečným obsahem. Během této cesty (jako během téměř každé cesty) se vyskytnou další nepříjemnosti, něco, co je nepohodlné, co „tlačí v holínkách“ – i tohoto se ovšem lze zbavit, i toto lze „vyklepat“.

     Z námahy běhu od svého šílenství zpocená hrdinka ulehne „v prázdném sudu“, který nám snad může evokovat slavného Diogena – to dokonalé odproštění se od starostí materiálních a soustředění se na schopnosti rozumu; i zde je totiž mysl vyzdvižena: autorka bude „přemejšlet o tom, co všechno je v čudu“, odhlíží od materiálna (ačkoli ne nutně: v čudu mohou být i hmotné statky…).   

    

     Následuje refrén:

    

Co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu,
co všechno je v čudu...
    

     A právě ono opakování refrénu „co všechno je v čudu“ umožní uvědomit si, že není v čudu jenom to hezké, ale i to ošklivé! A zase se můžeme z mrtvého bodu pohnout dále… V jednoduchosti je síla a kouzlo tohoto textu je hodně silné.                       VEJCE
Hanzlová/Hanzlová

Osoba bledá ve stínu listnáčů schovaná.
V náručí vejce velký jako dětská hlava

A já čekám, nemusím všechno vědět hned,
a já čekám, co se z toho vylíhne.

A na to vejce osoba dobrý pozor dává,
poslouchá, zdali něco se ven proklubává.

Není to vejce, je to lidský srdce, zdá se,
zčernalo, zkamenělo kvůli jedný nešťastný lásce.


2002

VENKU SVÍTÁ
Hrubý/Hrubý

Venku svítá brzo bude ráno
svoji cestu končí ponocnej
spát jsem měl jít nejspíš už dávno
jenže já jsem já jsem nemocnej

Srdce moje usedavě vzlyká
a k pití mi nezbejvá už nic
kouknu se do dlaně je v ní dýka
co jinýho měl bych si přát víc


1994

VESELÍ JIKRNÁČI
Šmíd, Hanzlová/Hanzlová

Ve vzduchu je vlhko.
Veselí jikrnáči dělají si z rybáře legraci.
A on neklidně šupinku mezi prsty obrací.

Snad jednou řeka s sebou
vezme jeho pochybnosti
a dostaví se pocit blaženosti.

V ústech má sucho.
Širokým palcem pečlivě zkouší ostří čepele
a přitom zvažuje možnost koupele -
voda je teplá jak čerstvý mlíko z vemínka.
Copak se to děje támhle v mělčinkách!?


2001

VODO, VODO
Šmíd/Hanzlová

Vodo, vodo němá
přines mi to, co nemám,
dřív než se hora zazelená.

Potom se země otevře
všechny zlý démony pozře
a já budu spokojená.


1999

VOLANT
Šmíd/Hanzlová

Já nejsem žádná krasavice
však miluju tě čím dál více
drž mě pevně jako volant
pij ze mě jak ze sklenice

Já ti budu pořád věrná
jestli ne tak celá zčernám
žít budeme pěkně v míru
spoustu let už na to čekám


1997

ZELÍ
Šmíd/Hanzlová

Zavrtím se,
sukně se točí,
přecházet ti budou oči.
Vyrvu duby i s kořeny,
ne, nemám to naučený.

Proti proudu,
i tam to vede,
jeje jejej, to to zebe.
Prázdné břicho nacpu zelím,
já to zelí spolknu celý.

Uneseš mě,
ty jsi pašák,
i nervy pevný máš, tak
pojď, půjdem se džbánkem,
opít se naším románkem.

2009

ZIMA
Hanzlová/Hanzlová

Přichází zlá zima
Radši jdu jinam
Chybí mi tu peřina
Přichází zima zlá
s ní léta hladová
Ve studni zmrzla voda

Ej zima zlá zima


1997, již není na reperetoáru

ZTROSKOTALA LOĎ
Hluštík, Hanzlová/Hanzlová

V jedné mořské bouři ztroskotala loď
všichni padli ke dnu
na konec chladných vod
utonul i starý lodník co měl život rád
mě to ale nevadí říkám si tak ať

Utonul i kormidelník a jeho věrný pes
snad jsou někde v ráji
a voní jim tam bez
kapitán byl poslední kdo loď opustil
zaklel z plna hrdla a pak se utopil


1994

ŠKEBLE
Hanzlová/Hanzlová

Ani s tím neztratil príliš sil,
než poslední škebli ze dna vylovil,
rozbil ji o kámen a vysál hned,
lepší než med.

Do prázdné skorápky schoval si brýle,
do mlhy nahlédnout, dno už je shnilé.
ležíme v tichosti v šustících travinách,
premýšlíš o samých kravinách.

Ve vyschlém bahnisku roste pár sazenic,
možná jak loni nevzejde zase nic,
ve vetru nese se flétny tón,
k tomu tvuj baryton.


2006

ŠPROTY
Šmíd/Šmíd

Nemusím se vůbec bát,
že se někde ztratíš,
kolikrát mi utečeš,
tolikrát se vrátíš.
Slzy velký jako hrách
mi tváře neorosí -
nepudu tě přece honit
do tý hrozný kosy.

Nemusím se vůbec bát,
že se někde ztratíš,
kolikrát mi utečeš,
tolikrát se vrátíš.
Dveře tiše odemkneš,
pak si zuješ boty,
na zeď kabát pověsíš,
otevřeš si šproty.


1996

ŠTIKA
Šmíd/Hanzlová

Rybář tiše, trpělivě rychlou štiku čeká
pokuřuje a kouká se jak se třpytí řeka
Ryba tučné návnadě nemůže odolat
vlasec se napne a rybář se začne radovat

Rybářova žena štiku chutně upravila
i ta trocha vnitřností pro kocoura zbyla
Na památku schovanou má rybář šupinku
a já mám na rybáře nádhernou vzpomínku.


1999

ŽALUD
Hanzlová/Hanzlová

Svými možnostmi překvapen
zdál se být žalud, co
právě dopadl z dubu na zem.

I roj much opodál,
kde v horku hodoval,
na chvíli hodovat ustal.

Pak přišel vepř,
o kmen se třel,
pak nasycen s oháňkou zdviženou odešel.

I roj much opodál,
kde v horku hodoval,
na chvíli hodovat ustal.

V dálce hrál Kmoch,
to už však žalud
v objetí kyselin, kyselin a ˇšťáv
slyšet nemoh.


2002, (zatím?) nehráno

ŽEBÍRKA
Šmíd/Hanzlová

Tys mě stiskl tak pevně, tak pevně,
že je ze mě prach.
Smetáčkem meteš ho, tuze opatrně,
prach ve dvou hromádkách.

Ref: Obvyklým způsobem hněteš si znova ženu,
žebírka zkusmo přejedeš - směje se všemu.
Nejde nic vylepšit,
nejde o proměnu.
A kdyby - byla by co k čemu?

Nakonec trochu oleje a sádla,
aby se krásně leskla,
zmáčknout správné tlačítko
a hubička pleskla.

Ref: Obvyklým způsobem hněteš si znova ženu,
žebírka zkusmo přejedeš - směje se všemu.
Nejde nic vylepšit,
nejde o proměnu.
A kdyby - byla by co k čemu?

2008

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkná pitva

(Lukas, 3. 5. 2011 0:03)

Ale ber to ode mne s rezervou, jelikož jsem v těchto vodách Neználek, kterého jsem (taky) nečetl. :)