Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žádné nové zprávy (Mňága a Žďorp)

8. 9. 2009

Mňága a Žďorp (text Petr Fiala)

 

Žádné nové zprávy

 

 

žádné nové zprávy pro unavené davy

 

žádné nové zprávy

 

žádné dobré zprávy pro unavené davy

 

žádné dobré zprávy

 

    

 

jdeme špatnou cestou

 

a tak se nemá cenu hádat

 

jestli vpravo nebo vlevo

 

jestli východ nebo západ

 

jestli nahoru nebo dolů

 

jestli každý sám nebo spolu

 

jestli Ano nebo Ne

 

vítr slova odvane

 

a zůstanem tu jenom my

 

sami sebou opuštěni

 

    

 

žádné nové zprávy pro unavené davy

 

žádné nové zprávy

 

žádné dobré zprávy pro unavené davy

 

žádné dobré zprávy

 

    

 

žádné nové zprávy pro unavené davy

 

žádné nové zprávy

 

žádné dobré zprávy pro unavené davy

 

žádné dobré zprávy

 

    

Mňága a Žďorp: Radost až na kost (1993)

 

     Tento text začíná refrénem. Ten se potom opakuje ještě dvakrát – mělo by tedy jít o základní sdělení, závažnou část textu – a asi také jde. Neštěstím snad každého refrénu (s jeho již zmíněnými parametry) je to, že je paradoxně také nejvíce významově vyprázdněn – často si refrén pobrukujeme, zpíváme, pamatujeme si zejména jej – což má ovšem za následek, že vlastně mnohdy nevíme nebo si neuvědomíme, o čem je, co se v něm závažného sděluje, že to musí být tak často opakováno, že na to autor klade takový důraz (tedy že se mu podařilo jednoduchým sdělením vystihnout složitou podstatu myšlenky dalších slok[1]). Splyne to zkrátka v jakékoli „la la la“, ale to se nevyhne žádnému písňovému refrénu, řekl bych. Všimněme si, jak tedy refrén vymezen a jak je následně rozvinut druhou slokou, která tu funguje jako vysvětlení myšlenky refrénu.

     Refrén se točí kolem zpráv pro mnoho lidí – respektive slovo zprávy je zde negováno přívlastky „žádné nové“ v prvním a druhém verši, čímž je naznačeno, že sice nějaké zprávy možná jsou, ale není žádná nová, resp. pak žádná „dobrá“, jak je zpřesněno ve třetím a čtvrtém verši. Důležité je, pro koho jsou zprávy určeny a jací jsou ti, kteří zprávy očekávají – pro mnoho lidí (davy), kteří jsou snad už přetíženi čekáním na zprávy nové, lepší (unavené davy).

     Ale ptejme se, které zprávy vlastně ony davy očekávají? Ptáme-li se na kvalitu (jaké), odpověď nalezneme přímo v refrénu. Ptáme-li se ovšem na druh (které), musíme si počkat na další sloku, na další verše, které nám toho pak sdělí o mnoho víc…

     Zcela zásadní a klíčový je první verš druhé sloky. Všechno ostatní je odvozeno od něj, od významu, který vyjadřuje: „Jdeme špatnou cestou“. Sloveso je zde v prvním plurálu, tedy zahrnuje všechny lidi; dosti troufalé zahrnutí, uvědomíme-li si, co se o nás všech (včetně lyrického subjektu – autora (– není tam „jdete“)) v tomto verši říká, tedy že naše životní putování, směřování je – špatné. My všichni jdeme špatnou cestou. Hodnocení této „cesty“ je také tedy dosti troufalé, ale lze to pochopit nejlépe tehdy, díváme-li se na text zejména jako na určitou formu kázání. K tomu má také tento text nejblíže, vlastně bych si troufl tvrdit, že tento text je hodně religionistický: vezmeme-li v úvahu, že Bůh je dobrý, dobro (velmi obecně), pak jediná správná cesta je cesta k Bohu. Každá jiná cesta je už ze své povahy špatná, protože k Bohu nevede, tudíž konečného smyslu nedosáhne, nedosáhne jediného smysluplného cíle, protože se k němu nejde jedinou smysluplnou cestou. (Pochopitelně je tu možnost, že i špatnou cestou lze dojít ke správnému cíli… ale přiznejme si, že je to dost nepravděpodobné.)

     Vycházíme-li pak z předpokladu, že skutečně „jdeme špatnou cestou“, pak se opravdu „nemá cenu hádat“ o směru (vlevo nebo vpravo, východ nebo západ, nahoru nebo dolů), protože samotná cesta je špatná. Nemá cenu dokonce se hádat ani o to, jestli „ano“ nebo „ne“ (úmyslně to zde uvádím také bez čárky, která by mezi oběma slovy měla být, ale ve významu tohoto textu tam zkrátka nepatří). Je to totiž úplně jedno, je dokonce jedno, zda po té cestě půjdeme „sami nebo spolu“, což samotné sdělení textu rozšiřuje o hrůzný rozměr, totiž že nepomůžou ani osoby nejbližší; že je dokonce jedno, zda jsme s nimi, nebo nejsme – a to prostě proto, že cesta je špatná. Ihned v dalším verši je negováno dokonce jakékoli sdělení, které by mohlo na této cestě proběhnout, které by snad mohlo pomoci, protože nezáleží ani na něm: „vítr slova odvane“. Můžeme zde, na této cestě, totiž říkat cokoli, nepomůže vůbec nic. A všimněte si prosím, že autor to myslí doslovně – on sám říká spoustu věcí o špatné cestě, ale samotná jeho slova „vítr odvane“ a v lidech nezanechá stopy. Autor do onoho jakéhokoli sdělení zahrnul i vlastní text, čímž je tento text ještě zajímavější.

     Významová gradace (respektive osvětlování negace) celého textu, tolik zřejmá z výše zmíněných veršů, vrcholí posledními dvěma, opět klíčovými verši: „a zůstanem tu jenom my / sami sebou opuštěni“. Za zdánlivě jednoduchým textem se skrývá sdělení jedné z nejzávažnějších myšlenek, totiž náhled na problematiku lidského soužití, vztahů, ale zejména životního směřování každého z nás („jdeme špatnou cestou“). Nutí k zamyšlení: kterou že cestou jdeme skutečně, kam směřujeme, kam chceme dojít, co si řekneme za nějakých třicet, čtyřicet let, ke sklonku života, až tu cestu absolvujeme? Zůstaneme skutečně jenom my (opět plurál místo singuláru, protože se celou dobu mluví o mnoha lidech, ba o všech lidech), tedy opuštěni ostatními, zůstaneme skutečně i „sami sebou opuštěni“, tedy odcizeni od sebe, zrazeni sami sebou tím, že jsme se vydali cestou špatnou, nikoli dobrou, kterou jsme měli jít?

     A proto se opět objeví refrén, a to hned dvakrát. Skutečně to totiž nejsou žádné nové, ani žádné dobré zprávy. Jsou to pořád jenom staré, špatné zprávy: „jdeme špatnou cestou“.

    

[1] Mám zde na mysli kvalitní texty s více než jednou vrstvou sdělení, nikoli prvoplánové, jednoduché (a mnohdy i nejchytlavější) výkřiky

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář