Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. 3. 2019

Ztracený

             

Ve verších pozbýt tah

snad jako svědomí

a zázrak stvoření

s úšklebkem odsoudit.

          

V póze hned vzdát se snah

o rozkvět vědomí:

Namísto tvoření

blekotat, ztratit nit!

          

Pak s jehlou po očku

hledat ji v seníku,  

že třeba navlíkneš

tu nouzi s bídou!

              

Tu loňskou vánočku

smotanou v uzlíku,

jenž chutná jako lež

protkaná slídou.

            

V odlescích hledáš cos.

Kapesník zmaštěný

uzly má letité,

paměť však selhala.

            

Otrhán, chudý, bos

čmáráš cos na stěny,

štěstí už propité

i lahev dolhala.

              

Hlavu však pozvedáš,

tvář druhou nastavíš;

políček přiletí

z lebečních temných stěn.

             

Snu svému dnes se zdáš

a všechno dávno víš.

Toužíš po objetí,

obětí budeš jen.

           

Tvůrce dál dříme tam,

kde bdělost je třeba.

A roky za vlastním

točí se ocasem.

              

V umění sebeklam

pozvednout netřeba!

Postupně stal se jím,

když dospěl jsi až sem…

       

Tajně však doufáš přec

že múzou políben

ze snu se probudíš.

V mohutném nádechu

          

že přeci nakonec

mír najdeš uvnitř stěn

lebky své, ne jen tíž

a stovky povzdechů.

           

              

Audiozáznam z Večera autorské tvorby zde.

         

      

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář