Dezolát (Vypsaná fixa)
Dezolát
(album Fenomén, 2007, text Márdi)
Ty si pěkný dezolát
řekla „Halíbelí“
a byla to pohoda
třeba se to povede
vytáhnem tvý múzy
a hodíme je za tebe
kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
musíme tě sledovat.
A celý prostor
je sledovaný
příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
Ty si pěkný dezolát
ve sprchovým koutě
teče voda ledová
třeba se to povede
opláchnu svý múzy
a vypustím je pod sebe
kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
A celý prostor
je sledovaný
příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
vinylový bůh je šampion
proležíme v posteli
celou neděli
pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
viny loví bůh – je šampión
venku ten náš svět
sledují kamery
A hudba hraje dál
Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
vinylový bůh je šampion
venku ten náš svět
sledují kamery
Jsem z toho celej žhavej
Pro kochání se významem textu (odmyslím fantastické pojetí koncertové s typickou energií, kterou Márdi umí „nakazit“ publikum) je zajímavé všimnout si klíčové postavy, oné tajemné „Halíbelí“. Sehrává totiž zajímavou roli: Zprostředkovává jakousi touhu „inspirovat se“ propojenou s marketingovou kampaní. Stává se jakousi „manažerkou“, která chce po autorovi (rozuměj po postavě, jíž autor vypráví příběh) silný text, protože ví, že on je obdivuhodnou postavou a bude „sledovaný“. Halíbelí je tedy někým, kdo po autorovi cosi chce, možná i „výkon“, úkol… a autor se na to dívá s nadhledem sebevědomého člověka, který se dokáže jejím požadavkům i sám sobě zasmát a žít si vše po svém.
Příběh je (v příjemném Márdiho uměleckém pohledu na svět) pojmenovaný jen v okrajových souvislostech a jeho základem je užívání si života ve dvou nejsilnějších polohách: koncertních a milostných. A obě tyto roviny se vzájemně podporují, doplňují, jsou inspirací jedna pro druhou; jako by jedna bez druhé neměla význam. A o takových věcech umí málokdo mluvit…
Do takto rozehraného textu vstupují „příjemní lidé“, kteří doslova hltají vše, co autor vytváří (nadsázka je zde patrná i z tohoto pojetí) a ostatní, jimiž je (vzato do důsledků vlastně každý člověk) z různých důvodů „sledovaný“.
Ty si pěkný dezolát
řekla "Halíbelí"
a byla to pohoda
Přímé oslovení ve druhé osobě, které je současně hodnocením („pěkný dezolát“) otevírá text hned v prvním verši do osobní roviny. Neologismus „dezolát“ (slovník pak zná dezolátní jako „neutěšený, žalostný, zoufalý“) je s přívlastkem až ironickým „pěkný“, čímž získává zvláštní rovinu, díky níž se pak vůči ní může v dalších verších vymezovat, vyvracet jí (opět s lehkostí, protože to autor dělat ze své pozice nemusí, čili jde spíše o další ze způsobu nadhledu nad celou věcí).
Autorovi toto řekla „Halíbelí“. Známý to popěvek z lidové písně (nebo v dalším odstínu významu: ukolébavka)... Snad touto optikou se na klíč k zvláštnímu jménu lze dívat – lidové písně nemají obvykle autora, zato jsou ovšem obecně známé a populární (svého času); zašifrována zde může být právě tato hybná energie vyjádření čehokoli písní (v níž jde primárně o to „si zazpívat“, textová rovina a básnická kvalita až tak řešena není). V současné době tuto polohu zaujala „pop music“ (zejména tedy po textové stránce).
Jestliže se střetla zosobněná „lidová píseň“ v podobě Halíbelí s autorem nadmíru pozoruhodným, který obvykle netvoří texty prvoplánové, on sám to vyjadřuje slovy „a byla to pohoda“. On sám nehodnotí (zatímco Halíbelí ano) a nenechá si do své tvorby mluvit. Ví, že své posluchače najde (krom textů je silný i v hudebním pojetí) a my se můžeme bavit tím, co z toho všechno vznikne. A že toho není málo!
třeba se to povede
vytáhnem tvý múzy
a hodíme je za tebe
Halíbelí pokračuje ve svém proslovu a odhaluje to, o co jí jde: Zjistit, co autora inspiruje, a zpřístupnit toto umění, tento náhled na ostatní. Chce to zkusit – a je možné, že se to podaří (inu, „třeba se to povede“).
Verši „vytáhnem tvý múzy“ a „hodíme je za tebe“ se ovšem rozšiřuje snaha Halíbelí o další lidi – množné číslo sloves nám říká, že Halíbelí není sama, není jediná, které o to jde.
kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
Jako by věřila, že cesta k inspiraci autorovým náhledem je snadná a přístupná pro všechny, „kdo ty múzy zachytí“. Ovšem vzhledem k hodnocení autora slovem „dezolát“ znějí další verše nutně trochu ironicky.
ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
musíme tě sledovat.
Že její slova vyvolala určitou reakci lze usuzovat z opakování toho, že „tohle řekla ona“. Posluchačům tím umožňuje snazší orientaci v tom, čí jsou slova v první sloce.
Poslední verš sloky ukazuje (opět v množném čísle) záměry Halíbelí ještě průkazněji: Sledování zde nemusí znamenat nutně pozornost proto, že je autor zajímavý… Zřejmě nejde přímo o výhružku, ale není od toho úplně vzdálené.
A celý prostor
je sledovaný
Autor se toho ovšem nezalekne a přijímá to jako výzvu, dokonce s nadsázkou sobě vlastní přehání svou důležitost (jako by nebylo nic než on) rozšířením o „celý prostor“. A kým že je to celý prostor vlastně sledovaný?
příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
Inu, lidmi, kteří jsou „příjemní“ už jenom proto, že se zajímají, že je to baví. Novou rovinu do textu vnáší slovo „olizují“ ve spojení s metaforickou „šťávou“, jež teče z „konečků prstů“ hrajících na kytaru. A je myslím víc než zřejmé, že toto jej hodně baví.
Ty si pěkný dezolát
ve sprchovým koutě
teče voda ledová
Obraznost slov o tekoucí šťávě umožnila přesunout autora do sprchového koutu, jako by bylo možné „šťávu múz“ smýt, rozpustit (třeba i v „ledové“ vodě – o symbolice „studené sprchy“ se lze dohadovat mnohé, ovšem autorova sebeironie je určitý klíč).
třeba se to povede
opláchnu svý múzy
a vypustím je pod sebe
Jako by se pokusil splnit přání Halíbelí a šel na to po svém (přičemž vlastně ukazuje, že to možné tímto způsobem – pokud vůbec jakým – není). Ale protože s ní pro zábavu hraje tuto hru, nechává nás nahlédnout, jak „oplachuje“ své múzy a „vypouští“ je pod sebe. Ale co s nimi? No – řekla to ona (trocha výsměchu jejímu pohledu neuškodí):
kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
Další ujištění, že toto jsou její slova, její pohled na věc. Jakkoli mylný… A současně si tím autor otevírá prostor k tomu, aby to celé vyjádřil po svém:
A celý prostor
je sledovaný
příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
Že je to stejné? Ano, v této části se totiž Halíbelí nemýlí – byli-li jste někdy na koncertě Vypsané fixy, jistě víte, o čem je řeč.
A teprve teď se přesouváme do druhé roviny textu, do té milostné.
Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
Dny plné výše zmíněných, energií nabíjejících zážitků s publikem střídá odpočinek v podobě „světů, který nás zajímají“. A oním „nás“ ukazuje neméně důležitou součást života, totiž milostný vztah. A autorovu lásku k starým nahrávkám, spojení s písněmi, díky nimž vyrůstal a jež jej formovaly.
vinylový bůh je šampion
proležíme v posteli
celou neděli
Protože „vinylový bůh je šampion“ a staré songy z vinylů jsou prostě srdcová záležitost, kterou sdílí s milovanou osobou. A způsob odpočinku po skvělém týdnu je proležení v posteli po celý odpočinkový čas, v němž může vnímat jen ji. A to také málokdo umí (respektive si tohoto po určité době vztahu leckdo málokdy váží – a podceňuje důležitost tvorby vztahu; nepochybně zde totiž nejde jen o samotný milostný život, třebaže i on je důležitý).
pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
viny loví bůh – je šampión
venku ten náš svět
sledují kamery
Co je zopakováno, na tom záleží víc (tkví v tom závažnost sdělení), ovšem autor sdělení rozšiřuje o další roviny: především o slovní hříčku „viny loví bůh – je šampión“, která text obohacuje o religiózní otázku ve zvláštním úhlu pohledu: boha jako „lovce vin“ (který je v této činnosti velmi dobrý – „šampión“). Prvek je ovšem nenásilný a neboří text, naopak směle podněcuje k otázkám, zda toto pojetí je v dnešním světě celý dojem z toho, co všechno může náboženství, resp. bůh obsáhnout. Ale to je na jiné debaty.
Podstatné je, zda se ony „kamery“ světa tam „venku“ nechovají právě nejvíc podle této hříčky – a nakolik si tedy „hrají na boha“, aniž by přinášely další nezastupitelné aspekty…
Tak jako tak:
A hudba hraje dál
A dlužno podotknout, že ne ledajaká!
Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
vinylový bůh je šampion
venku ten náš svět
sledují kamery
Zcela opouštíme rovinu, v níž cokoli říká Halíbelí a soustředíme se na to, co je opravdu důležité – „světy, který nás zajímají“ a vyzdvihování toho, co člověka nabíjí, uklidňuje, na čem stojí spokojenost a všechny důležité záležitosti v životě člověka.
Pokud si do vzorce dosadíme ty své, pak nutně musíme s autorem souhlasit a radovat se spolu s ním:
Jsem z toho celej žhavej
Komentáře
Přehled komentářů
Ta písnička si mě úplně získala, mám pocit jako by mi měla něco vzkázat. Děkuji Honzo
Někdo sedí, někdo prdí
(Halíbelí, 8. 1. 2015 21:57)Ty teda umíš kraviny. Ale bez viny, rozbory blbců miluju. A hlavně soukromou hovadinu. Onanuješ písmenkama? Žádný dráma, Halíbelí, koně v zelí a zvířátka z Tebe sedí na prdeli.
Re: Někdo sedí, někdo prdí
(M.H., 10. 1. 2015 16:08)Drahý čtenáři, děkuji za komentář! Těší mě, když má tvorba, v tomto případě spíše reakce na tvorbu druhých, vzbudí reakce. Bohužel nevím, kterých částí se tvá konstruktivní kritika týká, kdyžtak písni třeba do e-mailu. Je ale možné, že se prostě pohledem na věc nepotkáme... inu, to je život ;) Mrkni na Forresta, jeho máma mu říkala takové hezké moudro :) M.H.
Výborné
(Jirka, 1. 12. 2015 7:57)