Jdi na obsah Jdi na menu
 


8. 9. 2009

Krabice (Vypsaná fixa)

 

Vypsaná fixa

(text Márdi)

Krabice

    

Koukám se do krabice

co leží tu na podlaze

uprostřed čtyř bílejch stěn

dokonale uzavřen

v ruce prázdná sklenička

a za zádama lednička

tak koukám se do krabice

co leží tu na podlaze

zezdola křičej

ty hele!

pojď se opít ty vole

zatáhnem to za tebe

my zatáhnem to za tebe

koukám se do krabice

co leží tu na podlaze

a vítr?

a vítr...

koukám se do krabice

co leží tu na podlaze

a vítr...

    

vítr je příznivý

vítr je příznivý

ale mý zplihlý plachty

mají velký trhliny

     

tak koukám se do krabice

co leží tu na podlaze

a není kam jít

    

Vypsaná fixa: Krása nesmírná (2005)

    

     Text je jakýmsi situačním zamyšlením: člověk (zřejmě) sedící sám v pokoji poté, co dopil (zřejmě) nějaký alkohol, kouká na prázdnou krabici před sebou a sám se cítí jakoby v podobné krabici (bytě) uzavřený. Snad je tuto situaci možné vnímat i jako alegorii na životní pocit uzavřenosti před světem i jako jakousi introspektivu: uzavřenost i navzdory tomu, že „okolní svět“ se autora snaží vtáhnout do svého dění („vítr je příznivý“; „pojď se opít“). Ale třebaže je hlavní myšlenková linka zřejmě takováto, není text takto přímý, náznaky a opakováními jednotlivých slov či veršů dociluje zvláštního posunu, který pak vytváří příjemné napětí, které nechává prostor pro vlastní myšlenky, vlastní pocity, prostor pro ztotožnění se s textem, s myšlenkou v něm obsaženou. Nespisovné tvary mnoha slov textu pak jen odstraňují, nebo lépe a priori boří případné bariéry při vnímání textu běžnými posluchači.  Pojďme se jím tedy „opít“!

     Název celé písně koresponduje s výše uvedeným i s hlavním motivem: ten je vytyčen nejen v názvu, ale je explicitně vyjádřen i v prvním verši „Koukám se do krabice“, v němž ovšem už hraje roli objektu. Krabice (v genitivu) je zde předmětem činnosti „koukání“, což je činnost pasivní, může znamenat i pozorování, sledování, stejně tak ovšem i pouhé „civění“ bez nějaké myšlenkové aktivity. Slovo „koukám“ je zde tedy užito tak, aby potlačilo dojem, že jde o pozorování, porovnávání situací, o kterých jsem mluvil v prvním odstavci. Vzniká (rovněž zmiňované) napětí, nebo alespoň jeho náznak. Prozatím ovšem si ho lze všimnout jedině v kontextu, jedině po několika přečteních nebo posleších (kdy už je nám jasnější, že toto slovo vzhledem k níže uvedenému je možná příliš vágní – a zaujme nás právě tím). Pochopitelně k němu patří zvratné „se“, kdy je jen podtržena autorova vlastní angažovanost v procesu koukání. Možná bude zajímavé všimnout si i předložky „do“, protože naznačuje směr dovnitř, do věci samé, nikoli tedy pouze koukání „na“ věc, povrchní pozorování, ale naopak snaha proniknout „do“ věci. Tato předložka je pak zajímavá i v přesahu, kdy se pozorující bytost může stát pozorovanou (minimálně sebou samou): tak jako autor kouká „do krabice“, přičemž druhý verš „co leží tu na podlaze“ označuje vedlejší větu přívlastkovou určující blíže polohu oné krabice z prvního verše, může vidět sám sebe „v krabici“ bytu, a tudíž se cítit „uprostřed čtyř bílých stěn / dokonale uzavřen“, jak je patrné z třetího a čtvrtého verše. Předložka „uprostřed“ tu koresponduje s předložkou „do“ v prvním verši, opět zvýrazňuje zejména snahu jít přímo „do“ problematiky. A také si všimněme zvratu, který nastal: v prvním verši se hovoří o koukání do krabice (druhý je upřesněním slova „krabice“), v dalších dvou verších (třetím a čtvrtém) jsme svědky jakéhosi obrácení naruby – při pohledu do krabice se autor sám cítí uzavřený v krabici… Je to textová změna docela nenápadná, ale významový posun poměrně zásadní.

     Pátým veršem se rozvíjí popis autorovy situace: „v ruce prázdná sklenička“ konkretizuje autora slovem „ruka“ a jeho situaci tím, co drží v ruce: „sklenička“. Zdrobnělinu základního tvaru užíváme především pro spojení s alkoholem – není nutné předpokládat (i vzhledem k výzvě k opití se v dalších verších – i když ani tam není výklad jednoznačný, jak bude ukázáno dále), že by se nemělo jednat o alkohol – ale přívlastek „prázdná“ nám vhled do situace spíše ztěžuje: nevíme, jestli je prázdná proto, že autor už dopil (a splnil účel procesu pití – je opilý), nebo se autor sice napil, ale už nemá co pít. Třetí (nejméně pravděpodobnou) verzí by mohlo být, že si pouze vzal skleničku, ale nemá co pít. Druhé možnosti by nasvědčoval další verš: „a za zádama lednička“ – v ledničce obvykle přechováváme alkohol… Motivickou roli alkoholu, explicitně v písni nevyjádřeného, nelze podceňovat – ale nehraje tu roli drogy v alkoholikovu stesku po nutné dávce, spíše se stává prostředkem (možná klíčem) k rozpoložení člověka, který se napil a nyní má jakýsi splín z vhledu do své situace…

     Sedmý a osmý verš zde sehrávají roli opakování, čili opětovného upozornění na něco, na co by mělo být pamatováno, připomínka motivu, z nějž vychází další slova této písně – který je určujícím motivem pro další slova této písně a bez nichž by tím pádem neměla smysl nebo by mohla být pochopena nesprávně. Zejména na to upozorňuje slovo „tak“: „tak koukám se do krabice / co leží tu na podlaze“.

     Devátým veršem se v textu objevuje nová kvalita – zvuk. Doposud tiché „koukání“ a rozjímání, porovnávání pocitů vyvěrajících z pohledu do krabice s vlastním sezením „uprostřed čtyř bílých stěn“ se mění – nebo lépe mohlo by být změněno – zvukem z okolního světa. Devátým veršem tedy do hry současně se zvukem vstupuje i „vnější svět“: ve verši „zezdola křičej“ je místně určeno, odkud zvuk vychází („zezdola“) a která je to kvalita zvuku („křičej“) – okolní svět se hlásí křikem, ono cokoli více hlasitého uvnitř tichého světa představeného v prvních verších může znít jako křik, ale současně je možné, že (zřejmě) mírně podnapilý autor je schopný zareagovat až na křik… Každopádně se tu hlásí „realita“ slovy, která autora přímo oslovují, zajímají se konkrétně o něj, dávají přímo jemu nabídku: „ty hele! / pojď se opít ty vole“: už jen dvakrát zájmeno „ty“ potvrzuje, že jde o naléhavou výzvu přímo autorovi, jen podtrženou slovem „hele“ s imperativním vykřičníkem a slovesem v imperativním tvaru druhé osoby, výzva pak je zakončena kamarádským „vole“, dnes už slovem bez pejorativního nádechu. Okolní svět tu vyzývá autora k „opití se“ – zde bychom už mohli spekulovat, zda láká přímo na alkohol, nebo v přeneseném významu na opíjení se krásami světa… nicméně z dalšího verše „zatáhnem to za tebe“ je patrné, že jde spíše o první význam, ačkoli to není zřejmé jistě (i na ostatní „krásy světa“ jsou mnohdy zapotřebí peníze) – a nutno říct, že právě pro ten drobný prostor pro nejistotu ohledně opravdového smyslu mnoha slov a obratů se stává tento text velmi zajímavým. Další verš je zdánlivě stejný, ale přibývá v něm (a to na začátku) zdůrazňovací zájmeno „my“, které jakoby nenechává člověka „v krabici“ v nejistotě, upřesňuje, kdo to „zatáhne“ za něj – nicméně přestože je „my“ zájmeno osobní, v tomto textu je spíše zájmenem neurčitým – jako čtenáři (posluchači) nemáme možnost zjistit, kdo to „my“ vlastně je (a ani, jak jsem naznačil, co přesně – který požitek – budou platit). Vzato ze široka by to mohla být nabídka „života“, aby se připojil, že zkrátka život sám nám poskytuje spoustu radostí „zdarma“ (tedy za ně neplatíme, „on“ je platí za nás)…

     Další dva verše už známe, téměř refrénicky nám znovu opakují výchozí situaci, navrací nás do ní, ukazují, že přes všechny myšlenky a přes „křik“ reality se samotná situace nezměnila, stále determinuje autora natolik, že pro správné pochopení závěru (pointy) textu je jí zapotřebí zdůraznit. Chybí v těchto verších dokonce i ono „tak“ známé z předchozího opakování – není tu nutné, situace je zkrátka stejná, jako byla na začátku. Ono slůvko „tak“ mohlo i naznačovat pokus o změnu v náhledu, která ale nenastala (moment zklamaného očekávání) – bylo zakomponováno do textu v druhém opakování, kdy měl autor v ruce skleničku, ve třetím opakování mizí, protože ani po křiku „zezdola“ se nic nezměnilo. Autor se zlákat nedal. Nemohl? Nechtěl? Bylo mu to lhostejné?

     Šestnáctým veršem „a vítr?“ do textu vstupuje trochu nečekaný vnější vliv, který je ale pochopitelný s dalšími verši; onen přírodní úkaz, který je zcela jistě nositelem změny (fouká – je to pohyb), do textu zavádí další metaforickou složku, další připodobnění (prvním bylo srovnání „čtyř stěn“ s „krabicí“), totiž obrazné vyjádření autorovy osoby jako lodi plující životem ke svému cíli. Nebo lépe jen „lodi plující životem“, neboť cíl je tu právě něco, co se velice komplikuje… V šestnáctém verši se objevuje také druhé interpunkční znaménko vyjadřující modalitu: otazník. Šestnáctý verš je vlastně otázkou, ptaním se po nějaké hybné síle, díky které by mohl autor opustit statické kulisy krabice – neboť ze své vůle, ze své vnitřní energie se pohnout nedokáže, nestačí na to právě ani křik (burcování) okolí. V otázce je doposud nicméně naděje: pokud se autor ptá po nějaké vnější síle, má zájem se pohnout…

Sedmnáctým veršem si autor s touto myšlenkou na změnu pohrává, což naznačují tři tečky (místo otazníku), přemýšlí nad ní. Znovu ji ale musí konfrontovat s jeho reálnou situací (osmnáctý a devatenáctý verš, nám již velmi známý) – a zdá se, že obstála! Návratem k přemýšlení nad „větrem“, změnou, pohybem, hybnou silou ve verši dvacátém se končí sloka, jako by autor ukončil jednu situaci (bezvýchodnost „krabice“), aby se vrhl díky větru na prozkoumávání situace nové. Také by to bylo lze pochopit jako „zvyknutí si“ na myšlenku jiné metafory. Jak ta bude moc nová? Podívejme se na další sloku.

     První i druhý verš druhé sloky je stejný: „vítr je příznivý“. Nejen že tedy navazuje na předchozí verše v první sloce, ve kterých se „vítr“ zmiňoval (dosud nerozvinutý žádnými přívlastky, nedaný do žádných větných a vlastně ani kontextových vztahů), ale navíc je zde o něm konečně něco řečeno (po „dlouhém“ zamyšlení se nad touto novou metaforou – a to hned ve třech verších: šestnáctém, sedmnáctém a dvacátém). Po prozkoumání této metafory je tedy o větru řečeno, že je „příznivý“. Už samotné toto slovo vyjadřuje naději, která jakoby mohla usnadňovat cestu; navíc takto vyjádřeno („vítr je příznivý“) už celkem jednoznačně směřuje k starší mluvě námořnické (dnes vítr při pohonu lodi nerozhoduje), mluvě nadšenců do plachetnic a podobně. Tento směr potvrzují další verše a konečně i smysl celé metafory. Verš je zopakován dvakrát ve stejném znění – jednak to krásně zní (především v písni), potom je zapotřebí to zdůraznit, aby vynikl smysl dalších veršů: třetí a čtvrtý verš jsou negací celé dosud slibně se rozvíjející metafory.

     Třetím veršem vstupuje do obrazu hned několik prvků: spojka vyjadřující poměr odporovací („ale“), subjektivní vymezení („mý“), slovo „plachty“ jako symbol (jsou potřebné pro využití větru jako impulsu k pohybu – bez plachet se loď /plachta/ beztak nepohne) a přívlastek určující povahu slova „plachty“ („zplihlý“). Ze syntaktického hlediska je to první část věty – je v ní podmět, který je rozvíjen dalšími slovy („mý zplihlý“). Dohromady to pak podává informaci, která není příliš nadějeplná – a tato informace je doplněna slovy verše čtvrtého: „mají velký trhliny“, druhou částí věty z výše zmíněného hlediska, totiž je v ní rozvitý přísudek. Toto rozdělení věty na dva verše má ovšem zajímavý vliv na očekávání: přestože už v první části věty je zde náznak, že věta samotná mnoho naděje nevyjádří („zplihlý“), pořád ještě naděje „nezemřela“ – ta zmírá až ve druhé části věty, ve čtvrtém verši („mají velký trhliny“). Zajímavé je, že nezmírá tak docela, ono i s plachtami, které mají velké trhliny, se dá plout – jen to chce větší úsilí, větší trpělivost, větší nasazení, více energie… kterou autor ale (prozatím?) nemá.

     Situace se totiž ani po „použití“ dvou metafor nezměnila: třetí sloka je toho potvrzením, opakují se tu dva naše známé verše (utvrzující nás v oné „neměnnosti“) dokonce se slovíčkem „tak“ a končící třetím veršem, přinášejícím jakýsi závěr z pozorování minimálně této situace, ale spíše obecněji závěr z „pozorování světa a sebe v něm“: „a není kam jít“. Autora nezlákal křičící okolní svět, nepohnul s ním vítr změn (kvůli subjektivním důvodům, které neměl sílu překonat) a zůstává „na místě“, v oné strnulosti pozorování, v onom podivném, smutném transu… Je to verš přinášející mnoho myšlenek na „kdyby“ – kdyby se překonal, kdyby „šel ven“, kdyby „opravil plachty“, kdyby se pokusil plout i s nimi… Ale takové úvahy nemají pro autora v jeho rozpoložení mnoho významu – jeho závěrem je to, co bylo řečeno: „není kam jít“.

     Jaké myšlenky vyvolává poslední verš, pointa? Je to skutečně závěr tak pesimistický, jak by se mohlo zdát? Přirozenou lidskou snahou je „žít“, tedy překonávat tyto pocity, tyto stavy, neboť „žít se musí“, jak kdosi řekl… Celý text je ale poměrně důkladnou analýzou situace a myšlenkového rozpoložení – možná zkrátka s takto rozdanými kartami skutečně nelze mnoho hrát… Co když tedy vážně nemá smysl žádná snaha? Kdyby autor nepozoroval krabici, ale zeměkouli z pohledu hodně vzdáleného (a ani tento výklad text zcela nevyvrací), hemžení na ní by se mu mohlo zdát bizarně nesmyslné a nepochopitelné – a z pohledu času a vzdálenosti by nepochybně bylo. Z hlediska lidského života má ale význam každý okamžik, neboť lidský život jich má z tohoto pohledu jen velmi omezené množství… Možná totiž poslední verš není tak úplně beznadějný: „a není kam jít“ ještě neříká, že by autor nechtěl nikam jít. Jen se mu zkrátka nezdají ony dvě možnosti, na které přišel. Už jenom to, že na tak malém prostoru vznikly (autor si jich všiml) hned dvě motivační složky pro změnu stávající situace („křik“ a „vítr“) a autor se jimi zcela vážně zabýval, naznačuje snahu se z beznaděje posunout jinam! V posledním verši vlastně můžeme najít naději, že bude kam jít (ale musí to být cesta opravdová, prověřená autorovým svědomím a cesta, se kterou se bude schopný ztotožnit – jeho vlastní cesta), autor pustí skleničku a vyrazí.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář