Nájemník (Vypsaná fixa)
NÁJEMNÍK
Čich – hmat – sluch – zrak i chuť
by chtěly do šestky
vzít rychle za kliku,
vejít do místnosti.
Co tam tak asi může být?
Jsem zvědavý a hladový.
Za dveřmi bydlí nájemník –
stačí jen pohyb.
Čich – hmat – sluch – zrak i chuť
úplně spojený,
chechtavý bůh se točí na kolotoči,
holubi na střeše
vrkaj v mínus pěti.
Roztáhnu záclony a oni odletí.
Dřevěná podlaha a já
na ní spím sotva hodinu,
chechtavý bůh rotuje dál,
stěny polykaj ozvěnu.
Dál jede kolotoč,
točíme se spolu.
Šeptá mi do ucha,
z jakýho důvodu
jsou cesty do šestky
úplně zavátý.
Řeknu mu: děkuju.
Je ráno, půl pátý.
Holubi letěj městem.
(Vypsaná fixa: Detaily, 2011)
Síla tohoto textu spočívá (jako u mnoha kvalitních textů) v jeho úspornosti co do použití množství slov, ale i v jemně tajuplném tématu, které je rozvíjeno velmi náznakově (a o to zajímavěji). Mistrovské zvukové stránky (jak zpěv, tak hudba) si pochopitelně v tomto „rozboru“ nebudu všímat, ovšem vážně stojí za pozornost.
Všimněte si, že už samotný název vytváří jemné napětí při vnímání sdělení: Kdo je onen nájemník? Chechtavý bůh? Nebo snad nakonec autor sám? My všichni? Už jenom při obracení tohoto pohledu jde hlava kolem a člověk žasne, nakolik je to propracované.
Pojďme tedy postupně:
Čich – hmat – sluch – zrak i chuť
První verš vyjmenovává všech pět smyslů, kterými jsme schopni vnímat svět, dění kolem nás, rozlišovat, co je dobré, co ne. Jsou to smysly, které nemají vcelku nic společného s celým procesem myšlení, se vzdělaností a nakonec ani s vírou. Přesto jsou nezbytné pro to, abychom si vůbec svět dokázali představit, zorientovat se.
Číslo pět je zde velmi důležité. Jednak označuje smysly, díky nimž vnímáme, jednak zde vytváří jistou možnost srovnání, možnost „zorientování se“: je zde „mínus pět“ coby označení teploty, „půl pátý“ jako označení času (brzká ranní hodina, či spíše skoro pozdní hodina na párty) – v kontrastu s hodinou spánku…
Ovšem nejdůležitější roli zde má „šestka“. V textu jako označení čísla bytu, v němž žije nájemník, jednak jako číslo „šestého smyslu“ pro vnímání něčeho mimosmyslového, co nás přesahuje, co nemůžeme pochopit, jakási vyšší moc, bůh.
Čich – hmat – sluch – zrak i chuť
by chtěly do šestky
Už první verše překypují touhou poznat svět „za dveřmi“, a to plnou silou našich poznávacích nástrojů (smyslů). Toužíme tento ‚svět‘ poznat, a protože nemáme jiné nástroje, pokoušíme se to těmi, které máme.
vzít rychle za kliku,
vejít do místnosti.
Touha graduje a rychle na sebe bere konkrétní podobu, hledá cesty, jak to udělat: „vzít za kliku“ (zde si všimněte i toho, jak je ona chuť veliká: je vystupňovaná v jakýsi spěch, aby to bylo co nejdřív: „rychle“).
V dalším verši se už přenášíme do ideálního stavu, plníme onu touhu: „vejít do místnosti“, ačkoli stále jaksi imaginárně (není zde „vejdu“). Stále je zde jistý respekt.
Co tam tak asi může být?
Jsem zvědavý a hladový.
Další sloka nabízí otázku v prvním verši: „Co tam tak asi může být?“ Příslovce „tam“ nám jen konkretizuje onu místnost. Ona touha je zde vysvětlena: autor je „zvědavý“ (předpoklad poznání je zvědavost – jsem-li zvědavý, mám chuť poznávat) a „hladový“: zde je zajímavý moment propojení výše zmíněných smyslů s „duševnem“ či „duchovnem“. Zde se hlad jako motivátor pro najedení se stává motorem pro zdůvodnění této potřeby poznat svět za zavřenými dveřmi, protože je lákavý – a dalo by se říci, že autorovi chybí.
Za dveřmi bydlí nájemník –
stačí jen pohyb.
Když je dostatečně vysvětlena motivace, autor přechází ke konkrétním informacím: „Za dveřmi bydlí nájemník“, někdo, jehož blízkost si uvědomujeme, v jehož blízkosti dokonce chceme být – a stačí tak málo: „stačí jen pohyb“.
Čich – hmat – sluch – zrak i chuť
úplně spojený,
Zopakováním prvního verše textu nás autor vrací na začátek poté, co také v nás probudil jistou zvědavost, hladovost. Další verš jen podtrhuje, jak moc chtějí všechny smysly do šestky: jsou „úplně spojený“, jako by byly jeden (další stupňování).
chechtavý bůh se točí na kolotoči,
Přesto jsou nám dveře do té místnosti zavřené. Jsme v jakémsi pokoji, snad tedy i doma, a jako společnost máme „chechtavého boha“, jemuž nerozumíme. On se ale výborně baví; nám tedy připadá, že se baví, jeví všechny známky: směje se, točí se na kolotoči… Je to jedna z jeho stránek, kterou můžeme vnímat. Rádi bychom vnímali další – ale dveře jsou zavřené, šestý smysl nemáme. A tak jsme ve světě, v lunaparku s kolotočem…
holubi na střeše
vrkaj v mínus pěti.
Roztáhnu záclony a oni odletí.
Venku je zima, „mínus pět“ možná i jako označení ztráty těch smyslů, o nichž je v tomto textu řeč. Zajímavou roli zde sehrávají holubi: jsou takovým pojítkem se „světem venku“. Ačkoli je tam „mínus pět“, spokojeně si na střeše (nad světem) vrkají… vedou si zkrátka svou a nezajímá je žádný vnitřní boj autora, žádné takovéto touhy.
Za pozornost stojí i verš, ve kterém autor udělá nějaký čin: „Roztáhnu záclony“. Teprve nějakým činem se věci rozhýbou, holubi neteční k autorovu vnitřnímu zápasu „odletí“, začnou vnímat dění kolem (něco je vyruší, začne ohrožovat) a současně vzlétnou; autor svým činem spustil jejich let, přeměnil trochu realitu, umožnil i ostatním podívat se jejich let (viz poslední verš textu).
Dřevěná podlaha a já
na ní spím sotva hodinu,
chechtavý bůh rotuje dál,
stěny polykaj ozvěnu.
Ve dvou verších autor lapidárně shrnuje nekomfortnost svého „bydlení“ (možno vnímat i jako pobyt na tomto světě celkem) a natolik silnou touhu poznávat, že se ani nedá spát déle než „sotva hodinu“.
Současně zde plně do popředí vstupuje autor („já“) a onen „chechtavý bůh“, někdo, komu nerozumíme, tedy nechápeme, čím se to vlastně baví, proč se směje. Možná i proč je to tak, jak to je, a co na tom můžeme vůbec vnímat jako zábavné… Tento bůh každopádně „rotuje dál“ a všechen hluk pohlcují stěny.
Dál jede kolotoč,
točíme se spolu.
Výrazná změna nastává právě tímto veršem: autor se zapojí „do života“, také se veze na kolotoči. Bere za vděk tím, co je, točí se spolu s oním „chechtavým bohem“. Současně dojde ke sblížení s touto postavičkou, ke komunikaci s ní:
Šeptá mi do ucha,
z jakýho důvodu
jsou cesty do šestky
úplně zavátý.
Řeknu mu: děkuju.
Je ráno, půl pátý.
Tento „bůh“ mu šeptem sděluje velké tajemství: Proč je nemožné dojít do „šestky“ (a to dokonce nemožné zcela: „úplně zavátý“). Toto tajemství si autor ponechává (což je dobře; každý by si na odpovědi na ty zásadní otázky měl přijít sám).
Každopádně je odpověď na tuto otázku z nějakého důvodu uspokojivá: autor cítí vděk (říká „děkuju“).
Další verš však tento dojem poněkud nabourává: je brzké ráno, přichází procitnutí… a současně je z oněch „pěti“ a vykročení k „šestce“ náhle jen „půl pátý“.
Celý text je zakončen něčím, co započal autor sám, co se stalo jeho přičiněním (let holubů). Je to velmi příjemné propojení se světem venku (město – místo, kde je víc lidí, kteří vidí alespoň ten holubí let):
Holubi letěj městem.
