Druhá povídka o Vrkošovi
Aby se Vrkoš ubránil svému trýznivému pocitu troubovitosti, začal na sobě pracovat. Přihlásil se na studia. Vysoká škola vrkání ho přijala a zatímco jeho vrstevníci budovali kariéru, shromažďovali majetky a učili se srát na lidi, což bylo v holubí společnosti považováno za nejprestižnější dovednost, Vrkoš si vybral jinou cestu. Byl to holt trouba.
Po ukončení studií veplul mezi holoubátka jako vrkmistr. Jenže nikdo mu neřekl, jaká je to verbež, jak křičí, klovou, pelichají, pokoušejí se létat jeden přes druhého a hlavně na všechno serou. Nejvíce obdivovali, když druhému vyrostlo nové pírko. Taky mezi nimi bylo dost kukaček. Ty byly agresivnější a dravější než běžná holoubátka. Strhávaly ostatní. A jim pak patřila úcta i strach celé té drobotiny. Navíc si to drobotina nějak pletla s láskou, inu ústav.
Proč je nezajímalo, kdy se píše vrkú a kdy vrků? Copak nikoho nepovznášely ty tisíce příběhů sepsaných v knihách? Copak hlubší porozumění textům a kontextům nic neznamená? Vrkoš poznal, že to, čím žil, nezajímá nikoho. Pocítil zklamání. Že jen na to nepřišel dřív, vyčítal si. Jenže taky měl příliš holubičí povahu na to, aby popuzeně mávl nad vším rukou a sral na to. Ale cesta za poznáním je trnitá a plná mlhy a obzvláště nebezpečná pro někoho, kdo se navíc vidí tak trochu… jako trouba.
