Třetí povídka o Vrkošovi
Vrkoš si našel slečnu. Trochu se před ní naparoval, jak se to dělává, pak ji klofl. Jenže soužití ukázalo, že Vrkoš není úplně takový, za jakého se vydával svým naparováním. Domácí světlo ukázalo beznadějnou šeď Vrkošových perutí. A do toho ta zatracená Vrkošova holubičí povaha! „Nechci, aby se nám všechno v životě zvrtlo kvůli tvé troubovatosti!!“ křičívala. A tu on pokorně povrkával: „Já se polepším, jen se mnou zůstaň!“ Protože to však byl opravdu trouba, myslel si, že už se nikde jinde a před nikým naparovat nemusí. Že se prostě narodil pro svět lásky a když se do něj dostal, vrkat dál nemusí. Jenže opak byl pravdou: Protože vrkají všichni, musíš i ty být slyšet, jak vrkáš, jinak prostě Nejsi. A když Nejsi, budeš ušlapán, uklován, pokálen. Tak to prostě bylo. A holubičky chtějí toho, kdo je nejvíc oslnil, ne toho s šedivými pírky. Tak i pochopil: jako vrkmistr neměl úspěch, protože se nenaparoval ze všech nejvíc, neměl nejkrásnější pírka a neřval víc než ostatní, nebudil zájem. Pak si zašel za psychologem, aby mu tohle všechno vysvětlil. A psycholog zopakoval to, co se tady psalo od první věty zhruba tak sem. A Vrkoš se zadíval na svá pírka: jsou podobná, ba krásnější než pírka tohohle psychologa! Ba krásnější než pírka mnohých jiných! (Připustil pak, že jsou i holubi s krásnějšími pírky, jejichž vyobrazení plní stěny holubníků mladých slečen k večeru neklidně vlhnoucích…) Až sem je to příběh o troubovi Vrkošovi. Záleží jen na něm, kterou cestou se vydá: Jestli zvolí stejnou trasu (pak je to fakt trouba), nebo nasaje vzduch a zavrká. Slavnostně a sebevědomě vstoupí do Života. Stojí však na rozcestí a váhá… Vybere si cestu naparování, trumfování, zveličování svých zásluh a své velikosti, důležitosti a moudrosti? Cestu pravého muže? No hádejte. Byl přeci jenom… tak trochu trouba.
