Poezie Martina Honzáka

Balada o pánu z Vídně

(Jardovi)

Poledne. Teplo a sluneční jas.

Ulicí vychutnat si letních krás

postavy dvě tu jdou. Směr temný Hrad.

Ó kéž by cestu si zvolili jinou!

U soudu stát budou s obrovskou vinou:

Vinni tím, že svoji zem chtěli znát.

V náručí té „slepé“ doposud kolébán

smutný náš hrdina Jaroslav, z Vídně pán.

V kryptě si sedí tam upírek dav,

z havajských košil zbýt má vězňův háv.

Proč vlastně? Z legrace? Z lži jedné z nich.

Vstupenky – do pekla! – jak snadno získali!

Už uvnitř prochází dějinná úskalí.

Vzduch náhle kolkolem nápadně ztich.

Z náruče té „slepé“ zvůlí je rván!

Zločincem zván bude sám z Vídně pán.

Jeden z nich studuje, druhý už učitel,

dosud však netuší, kde stojí nepřítel.

Drábové s obušky už řinčí řetězy.

„Zatčeni! Vinni jsou! Okrást že chtěli stát!“

Oba dva nechápou, co že se mělo stát.

A paní pokladní chechtá se, vítězí.

Z náruče té „slepé“ zvůlí je rván!

Zločincem nazvaný byl z Vídně pán.

Výslechy. Potupa. A z práce vyhazov.

Co o tom rozhodlo? Pár záštiplných slov

té, která saje krev jen sobě pro radost.

Soudkyně rozhodla v Procesu zrychleném.

Jen žasneš, jak snadno zvítězí lhářka v něm.

Že chybí důkazy? Pche, čeho je dnes dost?

Z náruče té „slepé“ zvůlí je rván!

„Zločinec!“ odsouzen byl z Vídně pán.