Dotek onoho světa
Dotek onoho světa
Zda nejsem už mrtvý,
hlídám si jen vlažně.
Zajisté vždy Smrt ví,
kdy myslí to vážně…
Radostně a s chutí
i zlehka navátý,
procítím to pnutí
konopné kravaty!
Zas ostří gilotin
hladí po zátylku
ze všech domnělých vin,
v kterých jsem co chvilku,
kdy není úniku
ze smyček a z pastí:
Už berou za kliku
potíže i strasti,
s nimi tu padá stín
na úsměv nucený.
Ten kamsi do hlubin
propadá, bezcenný…
Navzdory radostem
sevřen jak ve vestě.
Vždy všude jen hostem
a stále na cestě:
V dáli se klikatí
kol bludných kamenů;
smysl se vytratí,
i když si vzpomenu,
kudy že chtěl jsem jít…
Čekám na proměnu!
Kafkův brouk plní byt
od stěny po stěnu
lesklými krovkami.
Škrábání nožiček
na nervy drnká mi
a zní jak budíček!
Mně však moc nechce se
vstávat hned na povel
a vplout do deprese,
v níž snadno ztrácím směr…
V co se však mění sen,
když den mě pohltí?
Trousí tu, roztřesen,
veršíky o smrti…
