Duše
Tu a tam
projde kolem
ostýchavě a s rozpaky
zda je vítána
Naoko se divím
kde takový nesmysl vzala
jenže vím kolik let
jsem ji ignoroval
Její poselství
jsou tak tichá
v obrazech stínech hudbě snech
a dechu
a já tupý hrubián
nevím jak ji oslovit
jinak než výhružkou pěstí
abych z ní dostal
co vlastně chci
Rád bych věřil
že existuje
Tolikrát jsme přeci už
souzněli
Tolik znamení
signálů činů postav cest
a krás světa
na vlastní kůži zažitých!
Rád bych věřil
že věřím
a přestal překážet
božímu záměru
nechal se jím vést
i to prý lze
Jsme si blíž
než kdy předtím
a já se stydím
za svou nedůvěru
a hořký cynismus
Svět je proměnlivý:
Všechno i nic
v jediném gestu
než funebráci
odvezou zbytky
Dostaneš
co jsi nečekal
a co jsi chtěl
bude jinak
Odevzdat se
mi nikdy nešlo
Přesto nezbývá
než žít v zázracích
otevřít srdce
alespoň sobě samému
Obejmout ji
přijmout možnost
že není tak křehká
že umí divy
že stvoří nemožné
že ví
co a jak
Uvěřit naplno
v její existenci
Dát jí tu moc
převzít kormidlo
nad mým upoceným polobytím
plným vymyšlených
strachů
Ona přeci ví
kde je doma…
Někdy si říkám
jestli pěstí do tváře
není už moc
zda by nestačilo
přiškrcení
