Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hovnivál

Hovnivál

             

Opustil svůj palouk

ten trochu divný brouk,

že bylo tam málo potravy:

                

On totiž miluje fekálie,

na louce však nikdo nekálí je,

tak drze vlezl mi do hlavy.  

              

Usadil se mi za víčka:

„Hádej, kde že je kulička!“

Tu jedna, tam jedna, tady víc.

             

Ač nejsem z těch, kteří hromaděj,

hromad je tu od něj habaděj

a ztratit v nich se lze jako nic.

                  

Valí je tu jednu za druhou!

Jak poklad našel by pod duhou

tváří se a celý šťastný je.

                   

Jakmile přemýšlím, zavětří,

že cosi voní už v povětří,

a ví, že zase si užije!

                 

Domněnky, konstrukce, kruté lži,

až z toho straší mi ve věži

a on si uválí, co tak rád.

                  

Mnohým on umí mě nakrmit…

Hlavně ať proboha není klid

a je co večeřet i snídat!

                        

Někdy až ani nedutám,

když nejsem tady, ale tam,

v hlavě, kde vytvářím vlastní svět,

                  

který tak podivně zapáchá

a já v něm, jak měl bych zaracha,

uválen začínám kulatět.

               

Každému brouk někdy do hlavy vleze

a směle rozvíjí své hloupé teze,

v kterých jsme vnořeni i mnoho let.

                 

Jakmile však naše pozornost

přestane u nás být pouhý host,

tak pravda ukáže svůj vonný květ.

           

                 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář