Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hráz

Hráz

             

Mráz mi trochu běhá po zádech,

jak mi všechno pěkně vychází,

žasnu jen a tají se mi dech!

Procházím se tiše po hrázi:

                 

Kupí se tam voda živoucí

a je jí tam vážně víc než dost,

slyším svoje srdce tlukoucí

cosi jako ódu na radost!

               

Jenže je to voda stojatá,

kazí se, řasami prokvétá,

energie je v ní zajatá,

nehýbe se snad už po léta…

              

Snad měl bych povolit stavidla,

neboť jsem než samý smutný vzdech,

či hrát jinak, změnit pravidla,

cosi totiž praská v základech.

             

Znám už přeci, co je proudění,

jaká je to jízda parádní,

když razantně vstoupí do dění

a promění melodii dní!

         

Slýchám nějak často o změnách

i hlas uvnitř, proč jen tak tiše!

Je to, jak bych házel na zeď hrách…

Řasy však šimrají na břiše

            

a ta voda zvolna přetéká:

Zalykám se, dusím, oči v sloup,

slza převtělená v člověka,

co se noří stále kamsi hloub

              

a svůj tanec brzy dotančí                                                  

mezi slovy „možná“, „nejspíš“, „snad“…

Smutný příběh nikdy nekončí,

leda bych v něm prostě přestal hrát,

       

jiný začal tak, jak cítím to…

Pohár žití svírám, leč váhám:

Po okraj je i v něm nalito,

svádí mě však jen k neznámým hrám.

         

              

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář