Jsem dítě Štěstěny
Jsem dítě Štěstěny
Jsem dítě Štěstěny!
Měla mě se svým bratrem.
Hlas jeho znectěný
už dere se mi patrem,
mráz běhá po zádech,
když slyším jeho zvuk,
a tají se mi dech,
jak byl bych malý kluk.
Otec byl bolestín,
já vídal ho plakat,
až z něho zbyl jen stín,
slaboučký jak plakát,
který zve v podchodu
na akce, jež byly.
Po jeho odchodu
jen slzy tu zbyly.
Derou se do očí,
štkám tiše: „Matko!“,
panenky protočí,
hned je jí sladko,
asi holt nevidí,
jak těžké že je žít,
nebo se nestydí,
prostě jen šťastná být.
Potom mě pohladí:
„Vždyť i ty můžeš též!“
Moc mi to neladí
a zní to jako lež!
Když ale odložím
náhled svůj pochmurný
a když se nesnažím
vlézt otci do urny,
kde najdu beztak jen
popel a šeď,
tak začne hezký den,
tady a teď.
