Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nástrahy mateřské lásky

Nástrahy mateřské lásky

                   

„Mojí dceři

              

je šestatřicet,

učitelka

s třemi dětmi,

                   

to je skoro

diagnóza…“

        

povzdechla si

a pak pokračovala:

              

„Bojí se asi

být sama

               

jako já

svého času

              

a vlastně i

dneska.

                

Rozumím jí

víc, než si myslí.

               

Jenže ten její

                

je křikloun

a násilník

            

a má ji jenom

na ty příjemný

věci…

          

Já se o ni

bojím,

              

ona to ale

nechápe,

           

a tak se hádáme,

kdykoli zazní

               

jeho jméno,

                

a to bývá

poslední dobou

často:

            

zamilovaná

nebo závislá,

ani nevím,

             

ona také ne,“

              

odmlčela se

                               

„Když spolu jdeme

na oběd,        

             

chce se o něm

bavit,

             

já to neguju,“

              

chodila kolem

horké kaše

                

a pak do ní

odvážně skočila:

              

„Dva roky jsem byla

tolerantní,

               

jenomže pak

na Vánoce

            

se opil

a křičel a sprostě

nadával

           

na nás,

             

se kterými je

jen na ten jeden

večer v roce,

                 

a ještě nerad.

             

Ona tohle

nechce vidět,

no řekni!

              

Poslední dva roky

se neshodneme

             

a já nevím,

co mám dělat,

             

když cokoli

je špatně!“

            

Chvíli pak

tiše seděla

            

a já se zeptal:

             

„Pozná tvá dcera

že ji miluješ?“

               

Ohromeně

se na mě podívala:

              

„Vždyť to přece

ví,

           

nikdy to nebylo

jinak!“

            

„A pozná to?“

             

Zrozpačitěla:

           

„No… poslední dobou

z mých slov a gest

asi ne…“

               

„Láska je přijetí

bez podmínek

              

a od koho jiného

ji máme dostávat

v čisté podobě,

            

než od rodičů?“

             

dovolil jsem si

trochu pootočit

její postoj

              

„Když já nedokážu

toho jejího

přenést přes srdce!“

               

točila se v kruhu

vlastních myšlenek

               

„Zkus odložit emoce

         

a vnímat jen

svou dceru,“

             

navrhl jsem

cestu přítomnosti

                 

„Jenže já do všeho vkládám

spoustu emocí

             

a ona taky,

to má po mně,

             

a pak se v tom

plácáme,

          

samé hádky

a neshody…“

             

zakončovala

bezútěšně

              

a popisovala při tom

slepé uličky

           

svého obvyklého

jednání

           

Zadíval jsem se jí

do očí

              

a zkusil mluvit

přímo k její

duši:

                 

„Ona ale přeci

za ta léta ví,

              

s kým je

a co on je zač,

             

a z nějakého důvodu

jí to vyhovuje.

               

Až to špatné

převáží,

          

tak to ukončí.

            

Ovšem jestli si to

neuvědomuje,

                

tak na to potřebuje

přijít sama

                 

a po tu dobu,

než se tak stane,

                

možná jen

čeká

tvé objetí

              

a že jí budeš

laskavou průvodkyní

vším tím zmatkem.“

      

          

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář