O zakleté princezně
O zakleté princezně
(báseň pro Janu)
Byla jednou
jedna holčička
která vyrůstala
s bratrem
Strachem
ve svíravé náruči
maminky a tatínka
lidí navyklých
na splynutí
s okolím
Ona však věděla
o své jedinečnosti
a velmi toužila
ji projevit:
Hlas jejího
nitra
byl silný
a ona tedy
nemohla jinak
Jenže v těch chvílích
plných štěstí
na ni rodiče
zlobně křičeli
a každé jejich
slovo
bolelo jako
bodnutí jehly
po němž se chce
už jenom spát
Bratr k ní potom
vedl dlouhý
monolog
až jim všem
uvěřila
víc než sobě
a nabyla dojmu
že je zapotřebí
zapadnout
bát se
ale hlavně
a rozhodně
nebýt sama
sebou
A jak čas plynul
dívenka dospěla
v princeznu
s černým závojem
podivného smutku:
Její duše
zůstala zakletá
v zámku obrostlém
trním
a její téměř
neslyšný zpěv
nese se nocí
v níž přes strop
onoho vězení
nejsou vidět
hvězdy
ani sny
Kdykoli pak
pomyslí
na svou odlišnost
zabolí jí
u srdce
přesto ale
jede dál po kolejích
položených druhými
Přeju jí
aby našla odvahu
prosekat houštiny
mečem lásky
k sobě samé
a opustila
naučený sebeklam
neboť neexistuje
zdravý způsob
jak se začlenit
do nezdravé
společnosti
