Poezie Martina Honzáka

Uvnitř tma a hniloba

Pohnout se

aniž by mě rozsekaly

nože slov

těch, co to myslí dobře

je skoro bez šance

Všichni jsou strašně chytrý

a já než utopen

v čemsi neurčitém

a rozporcován

ostřím všech těch

skvělých rad

jež mi říkají

co a jak

abych se vešel

do té které formy…

Co je mi do nich!

Jako by umění

bylo o podmínkách!

Stačí, že jich je tolik

pro štěstí

po němž prahnu

zavřený v betonové

džungli

zatímco ono si poletuje

po louce

Stejně ale

navzdory tolika veršům

zamlčuju

víc než řeknu

cosi hnije natěsnané

ve skříni

a začíná to páchnout

rozkládám se

zevnitř

a ty nože

vlastně ani

nepotřebuju