Zlé časy
Zlé časy
„Hele,
život se mnou byly
zlé časy?“
zeptala se mě
má první žena
mezi dveřmi
když jsem vracel
dcerku
kolem níž všechno
funguje skvěle
Už pár let jsme se
o ničem nebavili
a tak jsem vyvalil
oči údivem
„Četla jsem to
v jedné tvé básni,
já si je zakazuju,
ale ono to na mě furt
vyskakuje…“
vysvětlovala
jak se dostala
k interpretaci
mé tvorby
Honem jsem přemýšlel
jak shrnout
deset let
ve dvou minutách
přiděleného času
ale rychlé soudy
mi vždycky
připadají
poněkud ploché:
„Nic takového
jsem neřekl…“
„To ne, tys to
napsal,“
zavtipkovala si
a hořce se
zasmála
jako bych jí tím
její domněnku
potvrdil
Pohlédnu-li
zpátky
tak jsem se
v té době
neměl rád
odmítal jsem
život
skutečně prožívat
a s oblibou
se trestal
uvězněný
v jakési představě
o sobě
buďto mé
nebo její
Šel jsem tím
prostorem
po boku
někoho
kdo mi umožňoval
se v něm udržet
jenže navzdory
utišující chemii
to nebylo dobré
ačkoli to alespoň
tak nebolelo
Probuzení
zkrátka někdy
předchází
dlouhá cesta
tím delší
oč více se bráníme
poznání
Ale jakmile k němu
dojdeme
získáme moc
jej přijmout
změnit
nebo odejít
a naše dny naplní
zázraky
