O Jeníčkovi
Žiju jako v pohádce,
v níž rodiče po hádce
vyhnali ven Jeníčka,
co byl trochu Mánička,
a on bloudí po lese,
zkouší, zdali najde se.
Šel asi moc do hloubky,
neb stojí u chaloupky,
která jako perník voní,
štěstí v něm jak zvonky zvoní,
klepe, nikdo neotvírá,
žaludek se hlady svírá,
tak s ostychem odloupnul
ze střechy si tašky půl,
žvýká, tichý jako zen,
brzy však byl prozrazen!
Baba zlá je na něj milá,
až si ho dost vykrmila,
na lopatu sedl jí
a i přitom pořád jí.
Cos v něm ale křičí: „Hochu!
Vzpamatuj se přeci trochu!“
Slyší to jen matně, zpola...
dělá však ze sebe vola
a před pecí dolů padá,
až ho z toho bolí záda.
Baba zlostí zuby skřípá
a pod vousy těžce sípá:
„Co furt padáš z lopaty?!“
„Tak si to zkus třeba ty!
Není to tak jednoduché!
Snad je to tím horkým vzduchem...“
Baba vřeští: „Ukážu ti!“
a na lep mu sedá s chutí.
On ji celkem bez nesnází
dovnitř i s lopatou hází.
Baba vzteky, horkem rudne,
jak jí život rychle chudne.
Chtěla tu být mnohem déle!
Posílá ho do prdele
a Jeníček nelení
a své tělo tulení
rozvlní a mizí v lese,
rozrušením se tam třese
a pak, zbaven okovů,
míří přímo k domovu.
Doma jej však nevítají,
doufali, že už je v háji,
tak mu řekli: „Nevíš ani
jaký je to k uzoufání
děs být tvými rodiči,
tak už táhni do piči!“
Audiozáznam z Večera autorské tvorby zde.
