Poušť
Někdy si říkám
že už tu
poušť
dětství
a minulých dní
opustím:
Písek s ostrými hranami
bezbřehých krutostí
bolestivě řezající
do chodidel
a za bouře
do tváře a očí
Kosti mých dřívějších já
rozeseté kolem
vybělené spalujícím
nedostatkem lásky
Nekonečné lány
masivních dun
smutku
a neurčitého volání
po čemsi neznámém
zakuseném jen zčásti
a v náznacích
po onom tajemném
a lákavém
tvořícím maličké
oázy radosti
rozechvělé
a vzácné
jako květy a stromy
na těch místech
s tůní živé
vody
Ponořen v ní
po kolena
si to zkrátka
někdy i říkám
Poslechnout si báseň můžete zde (audionahrávka z autorského čtení).
