Reinkarnace
Drahý příteli
snad že to nemá konce
nemohu to chytit
ani za jediný
pluje to kolem
chapadly svírá krk
špičkou imaginární boty
kope do zadku
a vysmívá se mi:
„Ty hloupý!
Jen natáhnout ruku,
dotek
přeci znáš!
Tak na co čekáš?“
Točí se to dokola
ve spirále let
turbulencí hurikánu
a hlučně skotačí
jako neposedné
kůzle
jsem z toho unavený
věčné pohyblivé
obrázky ve 3D
představy o životě
iluze lidí a gest
domněnky a soudy
a zdání čehosi
co v kole tanečním
tu a tam
předvádím též
jak hraje muzika
A jistá část
ve mně
píše tyto verše
touží po slávě
v hudebním salónku
paláce poezie
chce oslovit
nějaké spřízněné
duše
chce být opravdová
sama sebou
ale zoufale netuší
kdo je
ani cokoli jiného
a z jedné taneční pózy
se překlopí do druhé
aby vyhovovala
představám ostatních
o tom
co se má změnit
na třetí dobu
neúprosného metronomu
Skladba je na čtyři
kéž aspoň na té
poslední
dokázal bych
ohromit
pomyslím si
Dopadne to však
jako vždycky
smyčka se uzavře
sevře hrdlo
kopnutí zabolí
a metronom cinkne
na první
