Ztracený
Ve verších pozbýt tah
snad jako svědomí
a zázrak stvoření
s úšklebkem odsoudit.
V póze hned vzdát se snah
o rozkvět vědomí:
Namísto tvoření
blekotat, ztratit nit!
Pak s jehlou po očku
hledat ji v seníku,
že třeba navlíkneš
tu nouzi s bídou!
Tu loňskou vánočku
smotanou v uzlíku,
jenž chutná jako lež
protkaná slídou.
V odlescích hledáš cos.
Kapesník zmaštěný
uzly má letité,
paměť však selhala.
Otrhán, chudý, bos
čmáráš cos na stěny,
štěstí už propité
i lahev dolhala.
Hlavu však pozvedáš,
tvář druhou nastavíš;
políček přiletí
z lebečních temných stěn.
Snu svému dnes se zdáš
a všechno dávno víš.
Toužíš po objetí,
obětí budeš jen.
Tvůrce dál dříme tam,
kde bdělost je třeba.
A roky za vlastním
točí se ocasem.
V umění sebeklam
pozvednout netřeba!
Postupně stal se jím,
když dospěl jsi až sem…
Tajně však doufáš přec
že múzou políben
ze snu se probudíš.
V mohutném nádechu
že přeci nakonec
mír najdeš uvnitř stěn
lebky své, ne jen tíž
a stovky povzdechů.
Audiozáznam z Večera autorské tvorby zde.
