Poezie Martina Honzáka

     Krylův nesmiřitelný postoj vůči nesvobodě i jeho pojmenovávání pravdy a demaskování lží mě fascinují už od osmnácti let, kdy jsem jej začal poslouchat. V té době byl tento „malý velký muž“ již čtyři roky po smrti. Jeho písně mě úplně očarovaly a natolik jsem chtěl vědět, o čem to vlastně zpívá, že jsem se o události roku 1968 začal zajímat. Český jazyk a literaturu jsem nakonec vystudoval a u státnic jsem si vylosoval další srdcovou záležitost, Cimrmany, což jsem považoval za krásné zakočení vysokoškolských let: Pravda a humor, to mám rád. Věřím, že i mnozí z vás!

     Univerzitní léta pochopitelně nebyla jen o druhé polovině dvacátého století. V něm se ovšem odehrálo tolik bojů o svobodu, až se tají dech. A byly vítězné, chtělo by se dodat! Jenže znepokojující politické tlaky sílící bez ustání už od roku 2019 svobodu i pravdu odsouvají na periferii tak vulgárním způsobem, že to připomíná spíše absurditu Havlových her. A tyto tlaky dávají za pravdu nepopulárním Krylovým výrokům, které jej počátkem devadesátých let shazovaly z pomyslného žebříčku oblíbenosti, na němž coby zakázaný autor v Čechách skrytě mezi lidmi dominoval. O nich ale později, nejprve si připomeňme několika slovy jeho osudy.

    Karlu Krylovi bylo dvacet čtyři, když přijely ruské tanky. S kytarou začal proto, aby mohl oslňovat dívky, protože měřil metr padesát a moc šancí by jinak neměl, jak sám poznamenává. A kdyby nepřijely, psal by dál písničky plné slovních hříček, okouzlení ženami a témat, která mu v onom věku připadala zajímavá.

     Rok 1968 v Čechách znamenal konec báječného mnohaletého uvolnění drsných poválečných padesátých let, které poznamenaly komunistické politické procesy a vraždy (mimo jiné mediálně rozdmýchaná nenávist angažované masy vůči Miladě Horákové a jiným) a jež ukázaly dopad tvrdé státní moci i na obyčejné lidi, kupříkladu na Krylovu rodinu (dramatické zavření otcovy tiskárny je známá historka).   

     Naštěstí se rozbouřené, mírnou svobodou – jež ale v oné době znamenala opravdu hodně – opojené kulturní klima šedesátých let nenechalo tak snadno a rychle umlčet, a tak ještě stihli ti, kterým na svobodě záleželo, vydat Krylovy písně v albu Bratříčku, zavírej vrátka (Panton, 1969). Způsobilo senzaci, protože k sovětské „bratrské pomoci“, jak ji komunističtí pohlaváři nazývali, měli výhrady mnozí, zejména mladí lidé. No vážně, zkuste si představit, že vyrůstáte v příjemných šedesátých letech, kolem vás vzniká spousta pozoruhodných, odvážných a zábavných věcí (divadel, hudby, literatury, časopisů a podobně) a vy získáváte pocit, že i v komunismu se dá hezky žít. 

Jenže tento odklon se nelíbí tomu, kdo diktuje podmínky, a tak vyšle na „pomoc“ tanky. Rusové se tu usadí na dvacet let a dodneška si údajně myslí, že dělali správnou věc. A tak jsou tady – a s nimi i konec všemu, čím jste žili.   

     Nastane období takzvané „normalizace“, návratu ke komunistickému normálu. Pohlaváři dostali přes prsty a nově zvoleným hlídačem hodnot se stává pan Gustáv Husák, jenž chytře nahrazuje ztracené svobody blahobytem – dává lidem „chléb a byty“, většině zacpe pusu dobrým rohlíkem. Populační exploze sedmdesátých let mu vlastně dává za pravdu. Krylovo první album bylo zakázáno a to druhé vychází už za hranicemi (Rakovina, SRN 1969). 

     V následujících letech se totiž česká kulturní společnost rozdělí na tři proudy. Oficiální, jemuž cenzoři umožní tvořit, protože je prorežimní. Samizdatový, jehož tvorba se šíří tajně pomocí opisů (díla zakázaných autorů byla přepisována na psacích strojích a půjčována mezi přáteli). A nakonec exilový, vznikající či vydávaný za hranicemi a různými cestami pašovaný do Čech.

     Posledně jmenované se týká i Karla Kryla, který se stává jedním z mnoha politických vyhnanců. Zůstává v Německu a v Čechách zanechává maminku, se kterou měl krásný vztah. Přijede až na její pohřeb, a to 30. listopadu 1989. K jednomu z dopisů, jež jí po dvacet let vytrvale píše, připojuje i básničku, která prostými obrazy vystihuje nemožnost návratu do „rudé“ země:

Za vraty

sněží

od běli

s hnědou

do rudé.

Návraty?

Stěží.

Pondělí

středou

nebude!

     Krylova (méně známá) básnická tvorba je tématem sama o sobě. Jeho celoživotní láska k češtině je podivuhodná a jeho bravurní práce s jazykem fenomenální (viz Básně, Torst, 1997, 609 stran), nemluvě o nevídaném básnickém nadání. Idolem mu byl středověký vyznavač pravdy a satirik Francois Villon.

     Krylův nesmiřitelný postoj vůči nesvobodě, totalitě a lži se počátkem devadesátých let zdál mnohým už přehnaný. V Čechách se totiž Kryl stává po dobu svého dvacetiletého exilu symbolem boje proti komunismu – a on je i po jeho pádu stále stejně ostrý, tentokrát však vůči politice demokratické! Jak je to možné?  

     Představa o Krylovi byla totiž značně zužující, neboť on byl nesmiřitelný vůči kterékoli lži a bezpráví, takže když se po roce 1989 vrátil a kritizoval praktické věci v české politice („ti, kteří kradli po léta, / dnes dvojnásobně kradou“ nebo „ti, kdo nás léta týrali, / nás vyhazují z práce“) i pasivitu občanské většiny („demokracie prospívá / bez nás a pragmaticky, / brbláme spolu u píva, / jak brblali jsme vždycky“ nebo „dali nám nové postroje / a ač nás chomout pálí, / zaujímáme postoje, / namísto abychom stáli“), neboť viděl zjevné nešvary, jež lidé plni euforie vidět nechtěli (viz ukázky z písně Demokracie), u mnohých se stal neoblíbený. Zazvonit klíči na náměstí a jít k volbám nestačí, to bylo Krylovi jasné. Teď už přeci nepřítel padl, tak co zase má, pomysleli si asi mnozí. Kryl se ale opít rohlíkem nenechal.

     „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují,“ zní jedna z jeho vět, kterou dodnes zřejmě mnozí nechápou. Citát pokračuje takto: „Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot!“ (1992). Politici jsou totiž lidé, kteří mají zastupovat občany (proto se hovoří o zastupitelské demokracii) a jednat v jejich zájmu. Toto pojetí se však dnes zcela vytratilo (bylo-li kdy naplněno). Politikům zůstala moc a přerostla ve svévoli, v jakýsi neprůhledný propletenec vyšších nadnárodních zájmů. Od občanů jsou zcela odtrženi (zajisté až na výjimky v komunální úrovni) a o hájení zájmů vlastních voličů snad opravdu nemůže být ani řeč. Populistické kroky jim jdou (řeči o ochraně lidí při takzvané pandemii či jejich válečné poblouznění jsou dostatečným důkazem), strašení, lži a nátlak také. Vlastní většinu médií i firem a střet zájmů je spíše pravidlem, ačkoli se stalo standardem, že to nikomu nevadí.

     Krom výše zmíněného a mnohého jiného si osobují nárok na pravdu. Pluralita názorů a diskuse se z veřejné scény vytratila a razí se pouze pravda jediná, vládní. A to důsledně nejen přes média a úřady, ale i školy, které ovlivňují skrze poslušné ředitele a učitele (nakonec přeci co jim zbývá jiného než poslušnost, když MŠMT přikáže, třebaže nezákonně) mladé lidi – i jejich rodiče. Humbuk kolem očkování a roušek ve školách, na který se rychle zapomnělo, neboť tematicky vyčerpaná média se vrhla na nový monotematický blok, je toho smutným důkazem. Vrátila se doba jediné (státní) pravdy a plíživě se rodí nová totalita pomocí lží o ochraně a odpovědnosti. Pomáhá tomu i nově zavedená cenzura, nástroj všech známých diktatur. To by Kryl koukal!

     Důvěra v politiky občany přešla (ačkoli mnozí jim zřejmě ještě věří v průběhu času upravované lži o očkování experimentální vakcínou, za niž nenese odpovědnost ani výrobce, ani stát), avšak kontrolou se nezabývají. Od devadesátých let do dneška proto politici dokázali nevídané – natolik znechutit občany svými praktikami, že k volbám přijde nejvýše polovina, spíše třetina voličů (zato ti věrní, kteří vždy znovu zvolí právě je). Zdají se být tedy všemocní a neodvolatelní, projde jim cokoli, neboť za nic nenesou zodpovědnost (nebo je k ní nikdo nepřinutí, což je ve výsledku stejné) a dělají si, co se jim zlíbí. Klidně i nezákonně! Dokazují to desítky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nezákonnosti vládních nařízení v posledních dvou letech – nezákonné bylo zavírat restaurace (mnoho živnostníků skončilo s dluhy), nevpouštět do nich neočkované (diskriminace tím byla takřka legalizována, alespoň v povědomí lidí), vynucovat nošení respirátorů (smutným bonusem je změna smýšlení většiny lidí) a podobně. I tato politická arogance se odráží v mé Zemi invalidů. Státní dluh narůstá takřka exponenciálně (a jsou to peníze nás všech, které bezhlavě utrácejí), inflace prudce roste. A kdo říká jinou pravdu než vládní, tak třebaže má stejné, ne-li lepší vzdělání než takzvaní vládní odborníci, je dezinformátor a konspirátor. Mimochodem, všimli jste si, jak rychle tato slova zdomácněla?  

     Protestsongy už jsou ale minulostí (zpívat bylo beztak jeden čas zakázáno).  Žijeme přeci ve svobodné zemi. Mladá generace má TikTok a politika ji vesměs nezajímá. Starší pak Facebook, kde se může vypovídat a komentovat věci, o kterých ví máloco (což přeci není podstatné, vždyť to tak dělají i politici) a vzájemně se hejtovat.

  Státní moc absurdně zesilovaná nově přijímanými zákony (pandemický apod.) vykonávanými skrze ministerstva a jejich nařízení, úřady a školy tak razantně narůstá (což opravdu není znakem demokracie) a společnost se rozděluje (i v rodinách) a proměňuje. Jakých změn mezi lidmi jste si během posledních dvou let všimli vy? A které vás znepokojují nejvíce?

Demokracie dozrává

do žaludečních vředů

bez poctivosti, bez práva

a hlavně bez ohledů

a je to mýlka soukromá

snad z optického klamu

že místo srdce břicho má

a místo duše - tlamu.

(Kryl: Demokracie (1993))

Literatura o Krylovi (kupříkladu):

ČERMÁK, Miloš. Nanebevzetí Karla Kryla. Praha: Academia, 1997. 160 s. ISBN 80-200-0661-3 (zde dopisy matce)

HUVAR, Michal. Kryl. Brno a Brumovice: Print-Typia a Carpe diem, 1999. 144 s. ISBN 80-902703-1-X

Zdroje obrázků:

mladý Kryl: https://www.krajskelisty.cz/images/theme/20190520000017_Kryl_Karel-Supraphon-Otto-Dlabola.jpg

Kryl: https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcSJ-ursIWEmEIJ1gpZlr4YXG1kdlGhXRzLuPg&usqp=CAU

tank: https://g.denik.cz/46/8b/tank-namesti-plzen-130821_denik-630-16x9@2x.jpg