Poezie Martina Honzáka

Dezolát

(album Fenomén, 2007, text Márdi)

Ty si pěkný dezolát
řekla „Halíbelí“
a byla to pohoda
třeba se to povede
vytáhnem tvý múzy
a hodíme je za tebe
kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
musíme tě sledovat.
               
A celý prostor
je sledovaný
příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
                 
Ty si pěkný dezolát
ve sprchovým koutě
teče voda ledová
třeba se to povede
opláchnu svý múzy
a vypustím je pod sebe
                
kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
               
A celý prostor
je sledovaný
příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
              
Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
vinylový bůh je šampion
proležíme v posteli
celou neděli
pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
viny loví bůh – je šampión
venku ten náš svět
sledují kamery
            
A hudba hraje dál
           
Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
vinylový bůh je šampion
venku ten náš svět
sledují kamery
           
Jsem z toho celej žhavej

     Pro kochání se významem textu (odmyslím fantastické pojetí koncertové s typickou energií, kterou Márdi umí „nakazit“ publikum) je zajímavé všimnout si klíčové postavy, oné tajemné „Halíbelí“. Sehrává totiž zajímavou roli: Zprostředkovává jakousi touhu „inspirovat se“ propojenou s marketingovou kampaní. Stává se jakousi „manažerkou“, která chce po autorovi (rozuměj po postavě, jíž autor vypráví příběh) silný text, protože ví, že on je obdivuhodnou postavou a bude „sledovaný“. Halíbelí je tedy někým, kdo po autorovi cosi chce, možná i „výkon“, úkol… a autor se na to dívá s nadhledem sebevědomého člověka, který se dokáže jejím požadavkům i sám sobě zasmát a žít si vše po svém.

     Příběh je (v příjemném Márdiho uměleckém pohledu na svět) pojmenovaný jen v okrajových souvislostech a jeho základem je užívání si života ve dvou nejsilnějších polohách: koncertních a milostných. A obě tyto roviny se vzájemně podporují, doplňují, jsou inspirací jedna pro druhou; jako by jedna bez druhé neměla význam. A o takových věcech umí málokdo mluvit…

     Do takto rozehraného textu vstupují „příjemní lidé“, kteří doslova hltají vše, co autor vytváří (nadsázka je zde patrná i z tohoto pojetí) a ostatní, jimiž je (vzato do důsledků vlastně každý člověk) z různých důvodů „sledovaný“.

Ty si pěkný dezolát
řekla "Halíbelí"
a byla to pohoda
        

     Přímé oslovení ve druhé osobě, které je současně hodnocením („pěkný dezolát“) otevírá text hned v prvním verši do osobní roviny. Neologismus „dezolát“ (slovník pak zná dezolátní jako „neutěšený, žalostný, zoufalý“) je s přívlastkem až ironickým „pěkný“, čímž získává zvláštní rovinu, díky níž se pak vůči ní může v dalších verších vymezovat, vyvracet jí (opět s lehkostí, protože to autor dělat ze své pozice nemusí, čili jde spíše o další ze způsobu nadhledu nad celou věcí).

     Autorovi toto řekla „Halíbelí“. Známý to popěvek z lidové písně (nebo v dalším odstínu významu: ukolébavka)... Snad touto optikou se na klíč k zvláštnímu jménu lze dívat – lidové písně nemají obvykle autora, zato jsou ovšem obecně známé a populární (svého času); zašifrována zde může být právě tato hybná energie vyjádření čehokoli písní (v níž jde primárně o to „si zazpívat“, textová rovina a básnická kvalita až tak řešena není). V současné době tuto polohu zaujala „pop music“ (zejména tedy po textové stránce).

     Jestliže se střetla zosobněná „lidová píseň“ v podobě Halíbelí s autorem nadmíru pozoruhodným, který obvykle netvoří texty prvoplánové, on sám to vyjadřuje slovy „a byla to pohoda“. On sám nehodnotí (zatímco Halíbelí ano) a nenechá si do své tvorby mluvit. Ví, že své posluchače najde (krom textů je silný i v hudebním pojetí) a my se můžeme bavit tím, co z toho všechno vznikne. A že toho není málo!

třeba se to povede
vytáhnem tvý múzy
a hodíme je za tebe
           

     Halíbelí pokračuje ve svém proslovu a odhaluje to, o co jí jde: Zjistit, co autora inspiruje, a zpřístupnit toto umění, tento náhled na ostatní. Chce to zkusit – a je možné, že se to podaří (inu, „třeba se to povede“).

     Verši „vytáhnem tvý múzy“ a „hodíme je za tebe“ se ovšem rozšiřuje snaha Halíbelí o další lidi – množné číslo sloves nám říká, že Halíbelí není sama, není jediná, které o to jde.

kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
              

     Jako by věřila, že cesta k inspiraci autorovým náhledem je snadná a přístupná pro všechny, „kdo ty múzy zachytí“. Ovšem vzhledem k hodnocení autora slovem „dezolát“ znějí další verše nutně trochu ironicky.

ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
musíme tě sledovat.
               

     Že její slova vyvolala určitou reakci lze usuzovat z opakování toho, že „tohle řekla ona“. Posluchačům tím umožňuje snazší orientaci v tom, čí jsou slova v první sloce.

     Poslední verš sloky ukazuje (opět v množném čísle) záměry Halíbelí ještě průkazněji: Sledování zde nemusí znamenat nutně pozornost proto, že je autor zajímavý… Zřejmě nejde přímo o výhružku, ale není od toho úplně vzdálené.

A celý prostor
je sledovaný
              

     Autor se toho ovšem nezalekne a přijímá to jako výzvu, dokonce s nadsázkou sobě vlastní přehání svou důležitost (jako by nebylo nic než on) rozšířením o „celý prostor“. A kým že je to celý prostor vlastně sledovaný?

příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
               

     Inu, lidmi, kteří jsou „příjemní“ už jenom proto, že se zajímají, že je to baví. Novou rovinu do textu vnáší slovo „olizují“ ve spojení s metaforickou „šťávou“, jež teče z „konečků prstů“ hrajících na kytaru. A je myslím víc než zřejmé, že toto jej hodně baví.

Ty si pěkný dezolát
ve sprchovým koutě
teče voda ledová
              

     Obraznost slov o tekoucí šťávě umožnila přesunout autora do sprchového koutu, jako by bylo možné „šťávu múz“ smýt, rozpustit (třeba i v „ledové“ vodě – o symbolice „studené sprchy“ se lze dohadovat mnohé, ovšem autorova sebeironie je určitý klíč).

třeba se to povede
opláchnu svý múzy
a vypustím je pod sebe
                

     Jako by se pokusil splnit přání Halíbelí a šel na to po svém (přičemž vlastně ukazuje, že to možné tímto způsobem – pokud vůbec jakým – není). Ale protože s ní pro zábavu hraje tuto hru, nechává nás nahlédnout, jak „oplachuje“ své múzy a „vypouští“ je pod sebe. Ale co s nimi? No – řekla to ona (trocha výsměchu jejímu pohledu neuškodí):

kdo ty múzy zachytí
ten bude mít záruku
opravdový kvality
ty si pěkný dezolát
tohle řekla ona
               

     Další ujištění, že toto jsou její slova, její pohled na věc. Jakkoli mylný… A současně si tím autor otevírá prostor k tomu, aby to celé vyjádřil po svém:

A celý prostor
je sledovaný
příjemnými lidmi kteří olizují
šťávu tekoucí
z konečků prstů.
              

     Že je to stejné? Ano, v této části se totiž Halíbelí nemýlí – byli-li jste někdy na koncertě Vypsané fixy, jistě víte, o čem je řeč.

     A teprve teď se přesouváme do druhé roviny textu, do té milostné.

Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
            

     Dny plné výše zmíněných, energií nabíjejících zážitků s publikem střídá odpočinek v podobě „světů, který nás zajímají“. A oním „nás“ ukazuje neméně důležitou součást života, totiž milostný vztah. A autorovu lásku k starým nahrávkám, spojení s písněmi, díky nimž vyrůstal a jež jej formovaly.

vinylový bůh je šampion
proležíme v posteli
celou neděli
            

    Protože „vinylový bůh je šampion“ a staré songy z vinylů jsou prostě srdcová záležitost, kterou sdílí s milovanou osobou. A způsob odpočinku po skvělém týdnu je proležení v posteli po celý odpočinkový čas, v němž může vnímat jen ji. A to také málokdo umí (respektive si tohoto po určité době vztahu leckdo málokdy váží – a podceňuje důležitost tvorby vztahu; nepochybně zde totiž nejde jen o samotný milostný život, třebaže i on je důležitý).

pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
viny loví bůh – je šampión
venku ten náš svět
sledují kamery
             

     Co je zopakováno, na tom záleží víc (tkví v tom závažnost sdělení), ovšem autor sdělení rozšiřuje o další roviny: především o slovní hříčku „viny loví bůh – je šampión“, která text obohacuje o religiózní otázku ve zvláštním úhlu pohledu: boha jako „lovce vin“ (který je v této činnosti velmi dobrý – „šampión“). Prvek je ovšem nenásilný a neboří text, naopak směle podněcuje k otázkám, zda toto pojetí je v dnešním světě celý dojem z toho, co všechno může náboženství, resp. bůh obsáhnout. Ale to je na jiné debaty.

     Podstatné je, zda se ony „kamery“ světa tam „venku“ nechovají právě nejvíc podle této hříčky – a nakolik si tedy „hrají na boha“, aniž by přinášely další nezastupitelné aspekty…

     Tak jako tak:

A hudba hraje dál
              

     A dlužno podotknout, že ne ledajaká!

Pustíme si starý gramofon
budeme mít světy
který nás zajímají
vinylový bůh je šampion
venku ten náš svět
sledují kamery
              

     Zcela opouštíme rovinu, v níž cokoli říká Halíbelí a soustředíme se na to, co je opravdu důležité – „světy, který nás zajímají“ a vyzdvihování toho, co člověka nabíjí, uklidňuje, na čem stojí spokojenost a všechny důležité záležitosti v životě člověka.

     Pokud si do vzorce dosadíme ty své, pak nutně musíme s autorem souhlasit a radovat se spolu s ním:

Jsem z toho celej žhavej