Sincicác
Sincicác
Byl jednou Sincicác a ten Sincicác uměl plavat. Co ale neuměl, tak to bylo vyslovit své jméno. Když se ho někdo ptal: „Jak se jmenuješ, chlapče?“, tak říkal: „Sau- si… Sud… Sandál!“ A protože mu nikdo jeho jméno nerozuměl a on sám jej vyslovit neuměl, přestal existovat. Takže se mu třeba v bazénu stávalo, že jej občas někdo praštil rukou, když plaval příliš blízko! A tak ho ty věčné dotazy a dorazy začaly obtěžovat. Rozhodl se, že se naučí svoje jméno, a tak si vyhledal ve velké knize jmen (říkali jí Google) to svoje. Ale neuměl jej ani napsat, takže to nikam nevedlo.
„To je konec!“ řekl si. „Prostě se budu jmenovat Sandál – a je to!“
A tak končí příběh, který mohl být o někom úplně jiném, který by si byl vědomý sám sebe a dokázal by i sám sebou být. Jenže jako jeden sandál nebyl užitečný ani sám sobě.
Audiozáznam z Večera autorské tvorby zde.
