Dospívání
Dospívání
Za bouře emocí, tužeb a hormonů
dravostí zpěněnou vichrem jsem loď svou hnal.
Věděl jsem: vítězství, anebo utonu!
Do tváří nepřátel plival! A jak se smál!
Čtrnáct mi bylo či skorem ku dvaceti,
plul lodí z oceli s kanóny na bocích.
Jak rychle divoká léta však odletí…
Co zbylo? Perel pár. Jizvy po žralocích.
Dnes už jen zklamávám sám sebe každý den.
Dál jsem se nepohnul. Dál už se nepohnu.
Vyjeté koleje. Marnost vše. A tak dál.
Kdy ve mně změnil se válečný ryk ve sten?
Co jen to vyrostlo! Strom asi neohnu.
Co zbývá? Tvářit se, jako bych neprohrál…