Ekzém
Ekzém
„Jakýmsi svrabem jsem olezlý!“
promluvil jsem o své vyrážce.
„Asi jsi na sebe, vole, zlý!
Zkus hlavu položit na pražce,
tělo pak mimo koleje:
Za chvilku hlava dole je
a trápit už tě to nebude!
Starosti jsou jenom pro chudé,
kteří nic jiného nemají,
tak pořád krafou a skuhrají!
Odkdy jsi takový zoufalec,
že děláš, jako by spadla klec
a někdo zničil ti záhon růží?
Tak zrovna nejsi holt ve svý kůži,
no bóže, a kdo to vlastně umí?
Každý jen na všechno blbě čumí,
nadává na stát, však volit nejde,
vyčkává u piva, co kde vzejde,
aby zas bylo o čem žvanit,
hádat se, kdo že tahá za nit…“
Zrak se mu rozostřil, ztichl mu hlas,
potom se odvážně nadechl zas:
„Že ale dostal ses ke slovu!“
podivil se svému proslovu.
Hned jsem se cítil líp! Pak že není
v něm ani špetička pochopení!
Stejně to svědí a rudne a krvácí…
Přítel však naději rozhodně neztrácí
a radí, jako by radil každý,
rozličné způsoby sebevraždy.
