Hráz
Hráz
Mráz mi trochu běhá po zádech,
jak mi všechno pěkně vychází,
žasnu jen a tají se mi dech!
Procházím se tiše po hrázi:
Kupí se tam voda živoucí
a je jí tam vážně víc než dost,
slyším svoje srdce tlukoucí
cosi jako ódu na radost!
Jenže je to voda stojatá,
kazí se, řasami prokvétá,
energie je v ní zajatá,
nehýbe se snad už po léta…
Snad měl bych povolit stavidla,
neboť jsem než samý smutný vzdech,
či hrát jinak, změnit pravidla,
cosi totiž praská v základech.
Znám už přeci, co je proudění,
jaká je to jízda parádní,
když razantně vstoupí do dění
a promění melodii dní!
Slýchám nějak často o změnách
i hlas uvnitř, proč jen tak tiše!
Je to, jak bych házel na zeď hrách…
Řasy však šimrají na břiše
a ta voda zvolna přetéká:
Zalykám se, dusím, oči v sloup,
slza převtělená v člověka,
co se noří stále kamsi hloub
a svůj tanec brzy dotančí
mezi slovy „možná“, „nejspíš“, „snad“…
Smutný příběh nikdy nekončí,
leda bych v něm prostě přestal hrát,
jiný začal tak, jak cítím to…
Pohár žití svírám, leč váhám:
Po okraj je i v něm nalito,
svádí mě však jen k neznámým hrám.
