Poezie Martina Honzáka

v šestasedmdesáti

opravuje budíky

a automatickou zrcadlovkou

dělá rozmazané fotky

ráno si koupí

vánočku

zapije léky

a žije ve vzpomínkách

je jich už jen pár

a nikoho nezajímají

truchlí pro svou ženu

zemřela před lety

napsal tehdy

řadu básní

vydal je samonákladem

a rozdal známým

dnes už si ji skoro

nepamatuje

a ta slova

plná žalu

ani nepoznává

paměť mu vymazává

diagnóza

a z něho samého

je jen stín

vleče za sebou

rozvrzaný vozík

někdy z něj vytáhne

fotoaparát

a pořídí několik podobných

nicneříkajících snímků

které nemá

komu by ukázal

občas vynechá léky

a povídá si

s Pannou Marií

protože už není

s kým jiným