Magické didgeridoo
Ústa svá tma otřela si
o ta má, až stříbrovlasý
vzbudil jsem se pro úlek.
Kam však sáhla, hloubš a více,
že ani um kadeřnice
neskryje ten polibek?
Vidím málo, oslepen,
v hrobě lebky z hladkých stěn
a prahnu po osvícení.
Smysluplnost ukryta je,
poznat její toužím taje,
těžko však brát, kde nic není.
V prázdných pózách gest i slov
schovaná čeká na výlov,
lovcem však jsem hluchým, slepým...
Raději mám sebeklamy,
bližší jsou než náruč mámy,
vše rozbité jimi slepím.
Snad si chvíli pauzu dát,
víc se těšit, víc se smát,
zkusit činit víc než pózy?
Verše mohou oklamat,
v další sloce dát šach mat,
stejně jako stránky prózy.
Žití plné čeká tu
stranou všeho dramatu,
je blízko, je na dosah!
Ví se to přec dlouho již.
Snad i já - i přes tu tíž -
mohu zkusit tento tah
a smýt rázem temné skvrny,
čin proměnit v smysluplný,
a s ničím neotálet!
Hledám sílu do nádechu,
věčně skryt do smutných vzdechů
čekám na to už dost let.
Tu a tam přec nadechnu se,
stvořím víc než věty kusé
a hudbou se opájím
při výdechu, v nádechu též,
což pro laika zní jako lež.
Pravdou je to, to já vím.
Větev duní, štěká, zraje,
až zní zvuky jako z ráje
a radost je úplná.
Když se ztratím v tomhle lese,
v rytmu svižném vždycky lze se
odrazit se ode dna!
