Mezi nádechem a výdechem
Mezi nádechem a výdechem
Skládám sám sebe
do bodu nula
v němž nikam
nemířím
ani se nesnažím
předstírat
že jo
nebo že jsem si
vědomý toho
že bych měl
a ani nikde neulpívám
zbytečně dlouho
abych si nestihl
zprotivit
každý nepěkný zvuk
který svým tónem
rozechvívá těžké
trýznivé
a bolestivé struny
kdesi uvnitř
jež vylamují zuby
sebevědomí
jak jsem si navykl
prožívat bytí
Ticho
po výdechu
se rozlévá
skrz oči
po řasách
a mozkových
záhybech
v mohutné vlně
Smeten její drtivou
silou
cítím se otřesen
a pochroumán
dotčen
bezohledností
ohledně mě samého:
Hrubost
vtlouká hřeby
do rakve
nesu věnec
a cítím
že bych měl plakat
jak se sluší
Pak se však nadechnu
a ohromí mě radost
z přílivu kyslíku
před letem
vesmírem:
V dimenzích zvuků
a proudech energie
přírody
skrz dutý kmen stromu
ožívá hlas duše
zahalený v alikvótách
tajemna
