Nádraží
Nádraží
Má dcera se mi směje
Když sedím zhroucený
V nádražní hale
Plné lidí
Zběsile se přesouvajících
Ke svým vlakům
Řítícím se kamsi
K domovům
Za prací
Za lepšími časy
A špínu pode mnou
A ve mně
Jejich kroky
Rozvířenou
Vtiskávám do podlahy
Svého přízemního života
Miluju její nadhled
Bere mě za ruku
A chce mě odvést
Kam nemám odvahu
Ani sílu
Na první krok
Obdivuji
Jak je to pro ni snadné
A jas jejích očí
Měl by mi vrátit víru
Alespoň kvůli ní
Ó kéž by
Pojedeme někam
Jako ostatní
Šaty si vyperu
Kdyby mi alespoň
Ta různá hlášení, ty děsivé hlasy
Nepřipadaly tak zmatené
Tak cizí
Jako to uvnitř
S čím bojuju
Pokusím se věřit
Její ruce
Která mě táhne
K některému z příštích
Odjezdů
Nic víc než je ona
Nebudu nikdy mít
Neví to
Ani nemusí
Pomalu vstávám
Nic nevyčerpává tolik
Jako tu sedět
