Nástrahy mateřské lásky
Nástrahy mateřské lásky
„Mojí dceři
je šestatřicet,
učitelka
s třemi dětmi,
to je skoro
diagnóza…“
povzdechla si
a pak pokračovala:
„Bojí se asi
být sama
jako já
svého času
a vlastně i
dneska.
Rozumím jí
víc, než si myslí.
Jenže ten její
je křikloun
a násilník
a má ji jenom
na ty příjemný
věci…
Já se o ni
bojím,
ona to ale
nechápe,
a tak se hádáme,
kdykoli zazní
jeho jméno,
a to bývá
poslední dobou
často:
zamilovaná
nebo závislá,
ani nevím,
ona také ne,“
odmlčela se
„Když spolu jdeme
na oběd,
chce se o něm
bavit,
já to neguju,“
chodila kolem
horké kaše
a pak do ní
odvážně skočila:
„Dva roky jsem byla
tolerantní,
jenomže pak
na Vánoce
se opil
a křičel a sprostě
nadával
na nás,
se kterými je
jen na ten jeden
večer v roce,
a ještě nerad.
Ona tohle
nechce vidět,
no řekni!
Poslední dva roky
se neshodneme
a já nevím,
co mám dělat,
když cokoli
je špatně!“
Chvíli pak
tiše seděla
a já se zeptal:
„Pozná tvá dcera
že ji miluješ?“
Ohromeně
se na mě podívala:
„Vždyť to přece
ví,
nikdy to nebylo
jinak!“
„A pozná to?“
Zrozpačitěla:
„No… poslední dobou
z mých slov a gest
asi ne…“
„Láska je přijetí
bez podmínek
a od koho jiného
ji máme dostávat
v čisté podobě,
než od rodičů?“
dovolil jsem si
trochu pootočit
její postoj
„Když já nedokážu
toho jejího
přenést přes srdce!“
točila se v kruhu
vlastních myšlenek
„Zkus odložit emoce
a vnímat jen
svou dceru,“
navrhl jsem
cestu přítomnosti
„Jenže já do všeho vkládám
spoustu emocí
a ona taky,
to má po mně,
a pak se v tom
plácáme,
samé hádky
a neshody…“
zakončovala
bezútěšně
a popisovala při tom
slepé uličky
svého obvyklého
jednání
Zadíval jsem se jí
do očí
a zkusil mluvit
přímo k její
duši:
„Ona ale přeci
za ta léta ví,
s kým je
a co on je zač,
a z nějakého důvodu
jí to vyhovuje.
Až to špatné
převáží,
tak to ukončí.
Ovšem jestli si to
neuvědomuje,
tak na to potřebuje
přijít sama
a po tu dobu,
než se tak stane,
možná jen
čeká
tvé objetí
a že jí budeš
laskavou průvodkyní
vším tím zmatkem.“
