Nebude po nás potopa
Nebude po nás potopa
A nenastane konec světa
Jsme bez významu, lásky, cílů
Do duše vdechnem listopad
A ač daleko k věku kmeta
Mácháme holí, jak máme sílu
Řeč stáčíme víc k majetkům
O vztazích rádi máme drby
Ó, a štěstí? Známe! Mýty!
Jak zanedbaný je náš dům!
A cosi se v nás krčí, hrbí
Od úsvitů po úsvity
Jsme zlí a vedem vlastní boje
Pro naše vlastní potěšení
A bezostyšně žerem čas
Jen mrháme jím na to svoje
A prostor vyhrazený snění
Obezdíme všedním z nás
Na hrachu pod zdí neklečíme
Je pozdě cosi namlouvat si
Jsme prolezlí tou rakovinou
O zhnisanosti citů – víme?
Jsme dojatí, když zakňučí psi
Však lidské nářky s nudou splynou
Co stane se nám – tragédie
Co druhým, tomu smějem se
Nad trámem v oku rukou mávnem
A víra? Ta v nás dosud žije
Jak kocovina po plese
Jež byla štěstím před nedávnem
Kam ženeme se, stěží víme
A hrozné prázdno v duši zeje
V pláč propukáme po setmění:
Že nesplní se, o čem sníme
Že to hlavní prohrané je
A léta vše k horšímu změní
Pak cosi sobě slibujeme
A lži se umrtvené kupí
V moři smutku bez záchrany
Je divné, v čem si libujeme:
Ač bolestí v nás mnohé úpí
Dřeme sotva zaschlé rány
Po létech se cosi sevře
Prázdno v srdcích vybublává
… nějak není důvod žít
Nadšením už v nás nic nevře
Rezignujem: „To se stává!“
A ten děs zkoušíme skrýt:
Jak po létech cesty naší
Náhle není už kam jít
A je-li, nemá to smysl
Žasnem, jak vše zjara raší…
Snad jsme zapomněli sít
Třezalku a dobromysl
K čemu všechno hloupé býlí!
V apatyce nakoupíme
Trochu štěstí v tabletkách
Nepomáhá. Den se chýlí
Ke konci, my stěží víme
Co je v šeru, z nějž jde strach
Arogantní řev a ryk
Přehluší to vnitřní prázdno;
Zoufáme si tiše, vskrytu
Jsme tvrdí: ani jeden vzlyk
Ač nás kdeco stáhne na dno
Jizvu hodinkami skrytu
Prázdné žvásty z úst se řinou
Posměšky a pomluvy
Jedovaté květy slov
Pravda se lží v jedno splynou:
Vše se nějak domluví
Zahalí do pěkných strof
Vždy středem a vždy s hlomozem
Řítíme se řadou dní;
Není, čeho nežádáme:
Jsme nenažraní, berem všem
A vítězné salvy zní
Třebas život prohráváme
