Poezie Martina Honzáka

Než zapomenu

Napsat tak veršů pár

než zapomenu,

než tukem oteču,

v hlavě mi přeskočí,

než budu příliš stár

na každou změnu,

a už neuteču

tomu, co útočí

uvnitř snad každý den

na rozum, na city

v myšlenkách ponurých,

jež radost rozdrtí

a mění ve zlý sen

i čas v ní prožitý...

Hlas její hrůzou ztich´,

jak byl by po smrti.

Bolest mi křiví hřbet

a břicho roste mi

jak houby po dešti

těhotné úzkostí…

Žít den jak naposled

se svými blízkými

v lásce a bez zášti!

Ani pak nezhostí

duše se prostý klid...

Veršů pár chybí mi

niterně, bolestně,

a v toku běžných dní

oněmím. Hovořit

jen slovy němými

je smutné dost vlastně

a nic v nich nevyzní.