O muži, který se zapomněl smát
O muži, který se zapomněl smát
Pozoroval jsem
dlouhé týdny
jak ho opustila
bezstarostnost
a veselý smích
kterými se vyznačoval
po léta
co jej znám
Pátral jsem tedy
po příčinách
a když mu nakonec
únava
oslabila schopnost
sebeklamu
povzdechl si
a vyprávěl mi
takový smutný
příběh:
Cítím se v zajetí
nejrůznějších pastí
dluhových
vztahových
pracovních
a jiných
do kterých se dostávám
svou nevědomostí
a tím
jak se každému
snažím vyhovět
až ani nevím
po čem toužím
já sám
jen utrácím peníze
které nemám
za věci
které nepotřebuju
a věřím všem
svým myšlenkám
pořád stejným
proměněným léty
opakování
téměř v jistotu:
O vlastní nedostatečnosti
a jak je to všechno
na hovno
Chvíle
kdy jsem nad věcí
překryjí vzápětí
ty druhé
kterých je
pořád víc
a trvají děsivě
dlouho
Čím jsem starší
tím silněji cítím
že není úniku:
Uvázané kotvy
na nohou
ruce v okovech
a mříže místo
nebe s hvězdami
nad hlavou
Čtu o tom různé
zvěsti
a říkám si:
‚Tenhle chytrák
napsal knížku
a tamten zase
jinou…‘
Jak ale dojít
ke klidu
když navzdory
tomu
co z nich vím
o přítomnosti
lásce
a vědomí
ničemu z toho
nedám prostor
protože se bojím
že by se celý
můj svět
zhroutil?
Vždyť na mě leží
zodpovědnost
za životy
mých blízkých
a nemůžu jim přeci
udělat
tak hroznou věc
abych se cítil
dobře!
