Poezie Martina Honzáka

Ostrá palba

Být tady, aspoň na chvíli,

a plný euforie,

prost všeho, co mě rozstřílí,

jenomže nezabije,

jen udržet se v nadhledu

a neplácat se u dna

a nežíznit, když v dohledu

je živé vody studna.

Propojit se s okamžikem:

v hlavě vážně není,

gesto nahrazeno tikem

míří k zapomnění

a domnělé pevné body

třesou se v základech;

k přítomnosti dlouhé schody,

však dochází mi dech…

Kde já tratím energii,

je vážně s podivem,

díry ovšem nezakryji

údery kladivem.

Jiný nástroj v ruce nemám,

leda samopal…

Postavím se k bledým stěnám:

Namířit – a pal!

Výstřik krve obrazec dá

temný, že i budí strach,

až se mi i takový zdá:

Možná proto tonu v tmách…