Růženka
Růženka
(věnováno duši v nás)
Vyrostla do krásy, pak dlouhou dobu
na růžích mívala ustláno.
Zaspala pubertu, tu slast i zlobu,
a tiše čekala na ráno,
které ji láskou svou obejme,
polibkem s životem spojí!
Procitla podivně, dodejme,
do světa, v němž jinde stojí,
tak jako opodál… stranou snad…
Dneska však nezavře oči své,
když už se směla tu probudit
a pravdu v davu lží rozpoznat.
Do svého království nás teď zve:
Namísto trnů vět – vnitřní klid.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
