Poezie Martina Honzáka

Socko!

Socko,

kam se to řítíš?

Za přeludy

skrýváš špinavý

průvan své lebky

a oheň tvůrčích sil

zaplavíš blbostí.

Ó, jak tě nemám rád,

jen plandáš

kam vítr

v ušmudlaném plášti

všednosti přejedené.

Jak ses vzdálil

tužbám a snům,

až jsou malinké,

a v malosti rozmýšlíš

sny druhých.

Až budeš zvracet

za potoky slov

řeky lží,

utopíš se

v moři ticha

a nepochopíš už

kde´s blbě uhnul

na pramici prohnilé

ve vodách zkalených.

Ó, jak jsi osamělý,

uzavřen před žitím

v skořápce netečnosti!

Nepřiznáš – zatěžko! –

lenost tu bezbřehou

spokojen vesměs

v své průměrnosti…

Občas jen vybudí

tvůrčí čin výbušný

armády Erató:

na chvíli pozvedneš

hlavu olysalou

jak fena díváš se

na záři mizící;

a pak zas čicháš si

vlastního zadku puch.