Stéblo smutku
Stéblo smutku
Kristýnka se
rozplakala
že ztratila oranžovou
opičku
a já tomu
naprosto rozumím:
Ztráta je smutná
záležitost
a děti přetlak
z toho pocitu
uvolňují slzami
tedy tou nejpřirozenější
cestou
Během dospívání
jsme uvěřili
ostatním
že se to nesluší
proměnilo se vnímání
důležitosti toho
co za to stojí
případně jsme značně
otupěli
Koneckonců
už nám
není pět
říkáme si
a to smutné
v sobě hromadíme
postupně a plíživě
A tak po léta
trpíme
neboť smutek
neumíme
oplakat
ani pustit:
Držíme se ho
jako stébla
protože máme
dojem
že svým způsobem
určuje
co jsme
aniž bychom
chápali
že právě proto
se topíme