Tajemství
Tajemství
(Veronice, které se chtělo žít dál)
Pozastav, než vejdeš do zahrad,
jež jako cíl nejsou vítězstvím:
dosáhl-li bys jich dnes už snad,
oč zítra utkáš se pak – a s kým?
Proběhneš – smysl zůstane skryt...
Propátrej taje a zákoutí,
zkus cestou z náznaků pochopit:
je něco víc, nežli řeknou Ti,
je něco za slovy, větami,
za vztahy, za láskou, za bytím,
vzdálené jak hvězdy nad námi,
a přece bližší než vlastní stín;
cos mezi svobodou, otroctvím,
chutí žít a touhou umírat.
Těžko zde bez Boha. Těžko s ním.
Milovat život? Či nemít rád?
Písek a prach pouště vlastních dní
nenechat zadřít do soukolí
duše, jež doposud tajně sní.
Odvahu! S ní půjde cokoli.
Široká, zející prázdnota
na každém kroku Tě ubíjí,
polyká naděje života.
Častěji s věkem se daří jí…
A stejné myšlenky po léta,
odnikud nikam a zase zpět,
trapný jak Neználek popleta;
říkáš si: mohl bych už dospět.
V mládí jsi mělký byl jako hrob,
dodnes jsi hloupý i povrchní.
Přesto však prorážíš hlavou strop
a hledíš do dálek. Tam prchni!
Zalekneš však se té myšlenky,
konstruktu duše, jež netuší
co dělat se sebou… Milenky
měly by však být ty, jež vzruší!
Hořkostí prodchnuty i verše,
v hlavě jen chiméry minula…
Cožpak má skončit snad takto vše,
což doba pro žití minula?
Rozmáchneš holí se bělostnou
a prodáš všechno, co cenné je?
Rozpoznáš běsy, jež radost tnou,
k prameni vydáš se naděje?
Za maskou blázna se lidem směj
a v šatech jeho si zatanči!
Od přízemnosti se odpoutej,
a prožij radost, jež nekončí!
Svezeš se na vlně řeky své,
okusíš svobodu bláznovství?
Pojď! Kdo Tě jiný už tam pozve,
nežli Ty – do svého království.
A až tam budeš, pak rozdávat
můžeš tu lásku, již pocítíš,
plnými hrstmi a beze ztrát...
(Přijď prosím potom i ke mně blíž.)
