Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zlé časy

Zlé časy

             

„Hele,

život se mnou byly

zlé časy?“

             

zeptala se mě

má první žena

mezi dveřmi

              

když jsem vracel

dcerku

              

kolem níž všechno

funguje skvěle

              

Už pár let jsme se

o ničem nebavili

            

a tak jsem vyvalil

oči údivem

             

„Četla jsem to

v jedné tvé básni,

             

já si je zakazuju,

ale ono to na mě furt

vyskakuje…“

             

vysvětlovala

jak se dostala

             

k interpretaci

mé tvorby

              

Honem jsem přemýšlel

jak shrnout

deset let

                 

ve dvou minutách

přiděleného času

        

ale rychlé soudy

mi vždycky

připadají

             

poněkud ploché:

            

„Nic takového

jsem neřekl…“

            

„To ne, tys to

napsal,“

             

zavtipkovala si

            

a hořce se

zasmála

            

jako bych jí tím

její domněnku

potvrdil

              

Pohlédnu-li

zpátky

              

tak jsem se

v té době

             

neměl rád

              

odmítal jsem

život

skutečně prožívat

             

a s oblibou

se trestal

              

uvězněný

          

v jakési představě

o sobě

             

buďto mé

nebo její

             

Šel jsem tím

prostorem

                

po boku                

někoho

               

kdo mi umožňoval

se v něm udržet

               

jenže navzdory

utišující chemii

             

to nebylo dobré

                 

ačkoli to alespoň

tak nebolelo

               

Probuzení

                

zkrátka někdy

předchází

                   

dlouhá cesta

                 

tím delší

oč více se bráníme

                   

poznání

               

Ale jakmile k němu

dojdeme

                 

získáme moc

            

jej přijmout

změnit

nebo odejít

              

a naše dny naplní

zázraky

                  

                

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář