Poezie Martina Honzáka

Znamení

Už mě trochu unavuje

stále luštit znamení,

lákat draka z temné sluje,

tam, kde žití pramení,

opájet se myšlenkami

na úspěch a na slávu,

střádat tyhle světské klamy,

které ústí v popravu:

Cosi padne. Hlava dračí?

Peklo samo? Boží chrám?

Něco na mozek mi tlačí,

že už skoro nedýchám…

Popsané mám listy se sny

plné děsu, nočních můr.

Ani jeden není přesný,

den je plný jiných chmur…

Spálím je při meditaci,

k níž se jednou odhodlám!

Z popela ohniví ptáci

povstanou jak sebeklam:

Popálí mi prsty, tváře,

klovat budou do očí

a z té jejich svatozáře

hlava se mi rozskočí…